Strakonický dudák

Tylova historka je dnes skoro nehratelná, přestože je to nejživotnější Tylovo dílo vůbec. Film v mnoha ohledech ukazuje, proč. Motiv zdatného Čecha, kterého dokáže zlobit jen Čech kosmopolita Vocílka se hodil tehdejší propagandě do krámu ("odrodilec horší Turka"). Jako malého mně ale spolehlivě děsila scéna na popravišti s duchy prolétávajícími kolem. (29.11.2007)

Až otrocky věrné divadelní předloze a to formou i obsahem.. Tylovo dobové vlastenčení se skvěle shodovalo s komunistickým národovectvím 50. let a tak měl snímek prioritu jak ve výběru materiálu (jeden z prvních barevných filmů u nás) tak hereckým obsazením. Hlavní hrdina v podání J Mixy je nevýrazný, ale vedlejší postavy ztvárňují přední herci té doby, zejména Hrušínský je ve své záporné roli Vocilky výborný. Dnešnímu divákovi už nemá tenhle kousek příliš co nabídnout, především pro absenci humoru a nadsázky typických pro úspěšné klasické filmové pohádky. Filmu prostě chybí nadhled a poetika, skutečná pohádková atmosféra. Nyní je to už jen pietně zpracovaná klasika a doklad dobového myšlení. V paměti zůstane snad jen slavná scéna s poletujícími duchy pod šibenicí. Celkový dojem 50 %. (30.12.2007)

Ne že by původní hra byla tak úžasná, ale tohle působí bez ohledu na doslovnost (což je u literárních adaptací rozhodně pozitivní jev) jak prezentace folklórního souboru písní a tanců z Horní dolní, bez ladu a skladu říznutá socialistickým realizmem (tj. kýčovité kulisy bez souvislosti se skutečností a jakási snaha vystihnout ideu) a pohádkovou báchorkovitostí. Dokonce i objektivně dobří herci jako Pešek, Průcha nebo Hrušínský tu byli naprosto příšerní. Nemůžu na tom najít nic dobrého, je mi líto. (12.07.2009)

Kdo by neznal Švandu dudáka a jeho cestovatelskou etudu. hrdina příběhu ´Strakonický dudák aneb hody divých žen´ od Josefa Kajetána Tyla. Divadelní hra na základě literární předlohy se hraje dodnes a jak známo, těsně před druhou světovou válkou byla také zfilmována pod názvem ´Švanda dudák´ (1937). V roce 1955 došlo, jak se dnes říká, na remake a tvůrci k dílu byli dokonce tak přívětiví, že dokonce použili barevný film. Po technické stránce je jinak takový, jaký byl v padesátých letech nejlépe možný. Karel Steklý snímek nejen režíroval, ale napsal si i scénář, ve kterém se držel předlohy, takže se v tomto směru do dneška jedná o nejvěrnější filmové zpracování. Na to, že jsou filmy pouze dva to zní divně, ale vzhledem k tomu, že si na novou verzi od té doby nikdo netroufl, je tomu prostě tak. Snímek ´Hvězda padá vzhůru´ (1974) do toho nelze počítat. Film je tady krásně lidově hudební, cestopisný a romantický. A co je nejdůležitější, myšlenkově vlastenecký. Zkrátka jak se říká: Všude dobře, doma nejlépe. Námět byl v pohádkách nesčíslněkrát použit, takže o tom, kterak jde mládenec do světa na zkušenou, aby otec jeho dívky svolil k sňatku, je provařený více, než je zdrávo. Film má své opodstatnění nejen co se týče literárního autora, ale i co se týče české klasické tvorby vůbec. Co si budeme povídat, něco takového se již léta letoucí netočí. Takže tu máme Švandu, jeho milovanou Dorotku a příběh, který ne a ne zestárnout. K tomu není víc co dodat. (22.11.2020)

Tylův text není sice v této filmové adaptaci upraven zcela nejvhodněji, stejně tak Švandova hloupost je zde vyzdvižena až nad míru (proměněna přímo v tupost; tudíž se jeho závěrečné prozření nezdá být příliš věrohodným), nicméně skvělá Vlasta Fabianová a výteční Ladislav Pešek a Rudolf Hrušinský (a další mistři v menších rolích – např. Jaroslav Vojta a Josef Bek) společně s působivou stylizací scén (především v té fantaskní rovině příběhu) řečené nedostatky vynahrazují. (10.01.2010)