Vítězové a poražení

Dynamické, skvěle sestříhané, vhodně ohudebněné (přestože to nebyl zrovna můj styl), sálající nadšením pro sport. Americký fotbal jsem nikdy nesledoval a ani po zhlédnutí Any Given Sunday se nic nemění, ale Stone mě plně dostal do hry, a to i přesto, že pravidla pořád úplně nechápu (jestli teda jde o něco jiného než jen nechat do sebe narazit pár goril, hodit míč co nejdál na sprintera, který sebou pleskne s míčem na vyznačené místo :-) ). Herecky je to taky dobře obsazené, hlavně Pacino na sebe strhává pozornost a vy mu jeho roli věříte. Konec nebyl nijak překvapivý, ale neurazil a já celkově hodnotím slušnými 4*. (26.07.2011)

Oliver Stone nám ukazuje fotbal z obou stran. Z té krásné, lesknoucí se strany, kde každý vypadá skvěle, bere balík peněz a pořádají se mejdany. Ale i z té hnusné, zavšivené, drogové strany, kde někteří hráči jedou jen sami za sebe, mají bolesti a nejsou si sebou jistí. Bylo vidět, (nebo spíše slyšet), že se velice pracovalo na skvělé hudební stránce filmu. A o hereckých výkonech snad není třeba psát. Anebo musím napsat, že Al Pacino je pan herec, Cameron prostě umí hrát a byla skvělá mrcha nebo že Jamie Foxx už před Rayem byl skvělý? I přes blbé umístění tohoto filmu do doby, kdy normální lidé jsou v půlce pařby :-) mně tento film nedovolil usnout. A ten proslov Al Pacina na konci v šatně… Prostě skvělý film! (06.06.2009)

Wow, málokdo dokáže nacpat do jednoho filmu špičkovou sportovní show včetně skvěle sestříhaných zápasů a neméně skvělé muziky, rozjet mistrovské drama o mistrech, o těch druhých a o těch kdo stojí za nimi, a ještě nabořit obraz ikon americké sportovní veřejnosti ještě víc než to udělal Poslední Skaut (a že ten se s tím moc nemazal). Další z těch snímků, o kterých se říká, že jsou skoro tři hodiny krátké aneb Guliver Stone to opět dokázal. Ode mě 80%. (02.06.2006)

Jsem velkým fanouškem sportů, ve kterých jsou termíny jako fair play či profesionální ohleduplnost sprostými slovy, neboť účelem hry je zmrzačení co největšího počtu klíčových hráčů soupeře. Všechna tato náročná kritéria americký fotbal beze zbytku splňuje a tak je čirou radostí sledovat tohle mistrně nasnímané lámání kostí. Naštěstí to má i slušný příběh, a nasteroidovaní tupouni dokážou pobavit třeba roztomilým krokodýlkem ve sprše, takže mne to hodně bavilo, ale stejně se nemohu zbavit pocitu, že na této divné hře jsou nejlepší ty pružné roztleskávačky. No nic, až se mi sám od sebe ztrojnásobí biceps, odumřou mi tři čtvrtiny mozku a výrobci začnou vyrábět větší suspenzory, tak se pokusím čelní srážkou složit rozjetý vlak, abych se taky mohl vyválet s pořádnou děvkou v hromadě koksu a tvrdit o sobě, že jsem sportovec. (21.05.2014)

O. Stoneovi se podařil vskutku husarský kousek. Natočit strhující snímek z prostředí sportu, který na obrazovkách nevyhledávám a (po)nechává mě zcela chladným. To samo o sobě není zase tak málo. Nastupující mládí versus pomalu končící? stáří. Tenhle snímek dovolil nám obyčejným divákům nakouknout do zákulisí sportu number one v USA a ukázal jednu velkou pravdu. V současné době špičkový trenér (ať už jde o jakýkoliv sport) musí být v prvé řadě dobrý psycholog. Každý tým je složen z různých druhů (typů) hráčů (lidí), ať už jde o věkové rozdíly, rozdílné národnosti, mentality, sociální původy...) a ukočírovat tuhle bandu, aby tahala za jeden provaz, dýchala za tým a žila pro vítězství je kumšt a pouze Ti největší (nejodolnější) toto dokážou. A pouze Ti největší z nich (přestože sport je čím dál tím větší byznys, což Stone ZCELA jasně ukazuje) pamatují na skutečnost, že je to pořád „pouze“ sport, každý začínal na nějakém tom plácku před domem a ten klukovský zápal, nadšení pro věc a fair play, by tam stále mělo zůstat. Vítězové a poražení to je především Al Pacino ve vrcholné formě, jako trenér žraloků z Miami Tony DAmato, pro kterého je tento sport vším (jeho ženou, dítětem...) pozor neplést si s hračkou!, je to celý jeho život (kterému i dost obětoval), J. Foxx v roli nastupujícího (nedočkavého, dravého mládí) quaterbacka W. Beamena, D. Quaid coby J. Rooney (pomalu se s kariérou loučící kapitán), pěkná a (překvapivě) dobře hrající mrška C. Diaz (coby nová majitelka klubu Ch. Pagniacci), to vše umně kočírující, v úžasném tempu (téměř po celou dobu nepolevující, nenudící) režie O. Stonea, k čemuž mu zdatně dopomáhá i notně povedený hudební doprovod. A musím konstatovat jedno. Byť dávám ve většině případů přednost komornímu vyznění a tahle megalomanská testosteronová podívaná má ke komornosti asi tak blízko, jako pořádně prorostlej bůček ke zdravé výživě, musím (si) přiznat jedno. Tohle Stoneovo podání, včetně Al Pacinova závěrečného proslovu v kabině (kdy v 99% ostatních případů bych ho nemilosrdně rozcupoval přívlastky jako patetické, kýčovité..) na mě platilo. Je tam totiž cítit to nejdůležitější: zápal pro věc, nadhled a ano, i ironie a sarkasmus. Je to prostě „nad věcí“. I love this film a troufám si tvrdit i každý, kdo někdy dělal pořádně jakýkoliv sport (dost mu obětoval a rád) a nemuselo to být nutně na té nejvyšší (vrcholové) úrovni. P.s. když jsem viděl odcházet Al Pacina z tiskovky se zapáleným doutníkem a úsměvem od ucha k uchu, vzpomněl jsem si na motto z jiného snímku, kde dotyčný hrál podstatnou roli. ANO, „The world is yours“.... p.p.s. o kvalitách tohoto snímku dostatečně svědčí fakt, že při závěrečných titulcích (při pohledu na vaše hodinky) nechcete věřit, že čas ukrojil 150 (resp.156min), to vše bez jediného zívnutí! (To uživ. Phobia) ok, ten patetismus tam trochu (v pár momentech) cítit je, ale pouze maličko :-) 90,9% (05.12.2011)