Nixon

Reziser Oliver Stone je kontroverzna osoba. na jednej strane milujem jeho film o hudobnej legende The Doors - film s rovnakym nazvom s Valom Kilmerom v hlavnej roli. Na druhej strane xmrti nenavidim jeho Natural Born Killer, kde sa to zvrhava len sa sproste vrazdy a masakre. Tuna ide o zivotopis 37. prezidenta USA Richarda Nixona, ktory uradoval v rokoch 1969 - 1974. V hlavnej ulohe Nixona sa predstavil Anthony Hopkins / The Silence of the Lambs, Zvony Smrti, legenda o vasni/ - a divak moze sledovat detsvo, dospievanie a rast politickej moci prezidenta. Hlavna rola pripadla Hopkinsovi, z ostatnych hercov je potrebne spomenut uz len Jamesa Woodsa /Salvador/, zvysok hercov siel mimo mna. Dobre su vykreslene realie znamej afery, a film napriek sialenej stopazi 192 minut rychlo ubehne. 77 % (25.04.2015)

No film je v podstate natocenej podobne jako W. Taky tady neni nejakej linearni pribeh, ale Stone sem stridave sleha zabery z detstvi a z ruznejch obdobi Nixonovo politiky, ale tady uz je toho proste moc. Je tady desne situaci, lidi a proste se to kolikrat stava neprehlednym, ze sem se neorientoval, co ze se to zrovna deje. A jelikoz film zabira Nixona od mladi az po smrt, docela mi tu chybely rozhovory s Frostem. Ale takle se tenhle film zase s nedavnym Duel Frost/Nixon dobre doplnuje. Co se tyce Hopkinse, ten hraje fantasticky a nabizi se tu srovnani s Langellou. Opet tu je urcita podobnost s Nixonem, ale perfektni to neni a i kdyz je Anthony Hopkins fakt famozni, chybi mu oproti Langellovi jedna vec a tou je jeho chraplak, diky tomu neni Nixon v podani Hopkinse misty tak charismatickej, jak mel bejt. No a jinak z ostatnich hercu nevim koho zminit, nikdo uz nak nevycuhuje, ale nikdo to ani nekazi a sesla se tady fakt hvezdna sestava. Zminil bych snad jen McGinleyho v roli prodavace nebo co, ale ma rolicku asi minutovou. Celkove si film ty tri hodiny udrzuje slusny tempo a nenudi, akorat konec je mozna lehce protahovanej, ale Stone ma na konte precejen lepsi kousky. (27.02.2009)

Vôbec mi nevadila dĺžka filmu, keďže sa jedná životopisný film a radšej si pozriem spracovanie života Nixona od Stonea, ako by som mal čítať nejakú jeho autobiografiu, lebo Stone sa snažil poňať všetko z jeho života nech už by to vyznelo akokoľvek kontroverzne. Iste od Stonea je tam badať jeho názor, isté podfarbenie, čo film zráža, no dal si na tom viac záležať ako na filme W., to si myslím. Sú to všetko síce politické reči, no v istom zmysle som za tento film rád. (18.07.2013)

Power corrupts, absolute power corrupts absolutely... Život Richarda Nixona by se lehce mohl změnit v karikaturu nejen v rukou liberála Olivera Stonea. Pod vlivem všeobecné tendence omlouvat kdeco kdečím by se stejně snadno mohl zvrhnout v ódu na nešťastnou oběť okolností, která to vlastně všechno myslela dobře. Nesnadný úkol z toho nějak vybruslit na sebe vzal Oliver Stone v dobách své vynikající formy a předtím, než si nasadil brusle a vyrazil na kluzkou plochu nonfiction, do svého týmu povolal špičkové hráče. Do kapitánského dresu oblékl Anthonyho Hopkinse, asistovat mu nechal Boba Hoskinse, Paula Sorvina a Eda Harrise pod krycími jmény J. Edgar Hoover, E. Howard Hunt a Henry Kissinger a manželsko-mateřský dohled svěřil Joan Allenové a Mary Steenburgenové, načež odpískal začátek tříhodinového zápasu bez přestávky, bez oddychu a bez hluchých míst. bez ohledu na minimum fyzické podoby od těch časů vidím v Nixonovi Hopkinse, jeho ztotožnění s rolí hraničí s převtělením, jeho herectví je neuvěřitelné a uvěřitelné současně. Bez nejmenší námahy se mu daří vzbuzovat nejistotu z toho, co se děje, záblesk lítosti, když se pod náporem nemoci doslova hroutí k zemi, odpor k tomu, k čemu všemu se lidé pod vidinou moci odhodlají, i strach z vědomí, že i nejmocnější z tohoto světa nejsou nic víc než lidé jako každý jiný. Ne že by to všechno bylo něco kdovíjak objevného. Objevný je způsob, jak zlehka a nenápadně se to děje a jak samozřejmě se stáváme součástí prostředí, kde strach (ze ztráty moci a tím sebe sama) vládne, paranoia mu přisluhuje, nevědomost hříchu činí a lidé jim všem klečí u nohou. Nixon netáhne na branku zdaleka tak přímo jako JFK, ale na mé straně hřiště se mu podařilo vsítit všechny góly už při prvním zhlédnutí v mých pubertálních letech. Moji rodiče to tehdy brali jako neférový vlastní gól dokazující, že mě vychovávají nějak divně, a povzdechli si, že jakékoli tendence naznačující, že ze mě někdy bude politik, ze mě vytlučou. (19.12.2007)

Měla jsem problém s tím, že jsem celou dobu té předlouhé stopáže režisérské verze stále vnímala Antonyho jako Hopkinse a nikoliv jako Nixona. Jinak jsem si ráda připomněla spoustu důležitých událostí amerických dějin minulého století a snažila se alespoň trochu nahlédnout do složitých pletich politického zákulisí. (02.01.2024)