Zánik domu Usherů

Nejvěrnější zpracování Poeovy povídky Zánik domu Usherů jaké znám. I když je trochu podvodné, jelikož se jedná o četbu povídky – v Čepkově podání výjimečnou –, doprovázenou obrazy, místy surrealistickými. Je nihilistické? Ano! Je dekadentní? Jistě! Stejně jako Poeova povídka a Poe sám. Rozumím, že to někomu vadí, ovšem potom nechápu, proč vyhledává Poeova díla. Děj byl pro něj jen prostředkem, jak ve čtenáři způsobit zamýšlený psychologický stav – nejčastěji strach –, proto je podle mě surrealistické pojetí podstatně vhodnější než Cormanovo realistické převyprávění a roztažení děje na více než hodinu. Ke zhlédnutí na webu ČT. (23.11.2017)

Jediné čo tu stojí za to je zvuková stopa. Horror čítaný chladne, z hrôzou a mysticky sa počúva neskutočne. Edgar Allan Poe patrí k mojim najobľúbenejším spisovateľom takže z tohoto hľadiska ani nič iného nedalo pokaziť. Avšak animácia Švankmajera mi k tomu vôbec nesedela. Aspoň keby snímal samotný príbeh a nie blato, klince, steny a kladivo. (02.01.2016)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

Jan Švankmajer se s odkazem k Poeovi vypořádal vskutku dokonale a neumím si představit lepší vystihnutí oné atmosféry, kterou jsem cítil nad povídkou. Corman sice adaptuje obstojně, ale nikdy z toho nevyjde ten pocit, který navozuje literární předloha. Jak sám Mistr řekl, kdyby se v tomto filmu jen na chvilku objevila jakákoli postava, celé by to šlo do háje. A měl pravdu! (FNR Písek 2009) (09.08.2009)

Petr Čepek čte E.A.Poea a Švankmajer k tomu přihazuje sled obrazů, které s přednášeným dějem nemají mnoho společného a záleží jen na divákově představivosti, jak s tím naloží. Já tím způsobem, že tomu dám za tři*, zřejmě má představivost končí tam, kde ta Švankmajerova teprve začíná. Krátké a divné, ani pocitově mně to příliiš neoslovilo, ačkoliv tvorbu Jana Švankmajera mám moc rád. (24.08.2003)