Zánik domu Usherů

Potápějící se loď opouští hejna krys... Zanikající dům zas stáda židlí... Zábavná záležitost (teď samozřejmě v žádném případě nemyslím vtipná), která umě propojuje na obrazových výjevech nezávislý příběh (nezávislý proto, že děj s obrazy koresponduje jen hodně málo a jde spíš po atmosféře slov, než po jejich významu) s dobrou animací a skvělým výběrem natáčených předmětů (i když si stejně myslím, že Švankmajer by dokázal natočit ponuré a temné záběry i když by měl modelem týden starou půlku housky a jednoho mravence). (14.07.2014)

Pravý opak Kyvadla, jámy a naděje, tedy co se Švankmajerovo přístupu týče. Zatímco tam vyjádřil Poeovu povídku věrným a realistickým obrazem beze slov, zde je vypravěčův komentář doprovázen surrealistickými výjevy, často vzdálenými obsahu komentáře. Není to úplně dokonalé, ale Petr Čepek coby vypravěč dokonalý je. 75%. (06.10.2012)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

Petr Čepek nás bude svým hlasem doprovázet napříč celým příběhem a i díky této skutečnosti si snímek užijete mnohem více. Někdy totiž stačí správný přednes a načasování k vyvolání mnohem lepší atmosféry, než podprůměrný herecký výkon. Předčítáním známé povídky se tak divák dozví o podivném rodu Usherů, jeho prokletí i zkáze. Jenže jako bonus se může dívat na dramatickou a především úžasnou podívanou, kterou nám režisér nabídl a že se bylo na co dívat. (05.02.2011)

http://www.youtube.com/watch?v=lk6xV5sQ8KA + http://www.youtube.com/watch?v=26heocwLX-Q Nepředstavujte si pod tím animák. Jde o dílko maximálně nefilmového charakteru. Spíš Čepkův přednes Poeovy povídky o domu hrůzy, který se propadne do močálu, s takovou slideshow Švankmajerovských obrazů a animací, které doprovázejí děj. Přesto, nebo právě proto, se mi to velmi líbilo. Během první minuty mě pohltila jak atmosféra povídky, tak atmosféra té "slideshow", a nepustila mě až do konce. Jako zdi kolem Usherova sídla se postupně zhutňuje, deprimuje a vážní víc a víc, a film je čím dál lepší. Vynikajícně depresivní grafická stránka, skvělá hudba. Ději - protože až na pár nepodstatných vynechávek doslovně cituje Velmistra hrůzy - se samozřejmě nedá nic vytknout. Jedinou nevýhodou je Čepkův komentář, upřímně řečeno není moc dobře čtený, hlavně ve veršované pasáži je příliš monotónní a nerespektuje větnou intonaci (říkám jako fanatik přes mluvené slovo a člověk, jenž si Čepka nesmírně váží). Tři mistři, Poe, Švankmajer a Čepek, spojili síly a vytvořili úchvatný krátký film. Mimo své kvality je zajímavý i jako formální vzor. Toto je totiž bezesporu nejlepší způsob, jak zfilmovat literární dílo. (16.04.2009)