Pupendo

Pre mňa spomienka na detstvo, ako som ho vtedy nevnímala, prezentácia srabizmu i odvahy prekrytá závojom humoru a strácajúca sa v tieni Leninov a Rybalkov. Smutno-smiešna ukážka rokov minulých, ktoré ma dojímajú napriek tomu, že môj dnešný pohľad na minulosť nie je nijako sentimentálny. A dostatok nadhľadu približuje minulosť aj dnešným deťom, ktoré sa možno takto dokážu preniesť cez ružové okuliare rodičov čo tvrdia, že lepšie už bolo. (19.11.2006)

Vzhľadom k nepriazni osudu som tento film zhlaidol až 17 rokov po jeho vzniku. Hřebejk v Pupende pracuje prakticky s rovnakou stratégiou ako Troška vo svojich Kameňákoch – daj dohromady 30 srandovných scénok a máš film. Kto s ňou vlastne prišiel ako prvý, neviem, oba filmy sú z rovnakého roku. Scénky v oboch filmoch idú jedna za druhou, nič by sa nestalo, keby tá z prostriedku bola na začiatku a tá z druhej štvrtiny v tej tretej. „Včera, dnes a zítra“ vs. „V sobotu večer, v neděli ráno“, Čechoslovák vie, o čom je reč. Avšak zatiaľ čo Kameňák som nedopozeral, lebo som to nedokázal, Pupendo mi postupne začalo pripadať ako rozbitá nádoba, ktorá sa zázračne spojila a ten pocit vystihujú pre mňa jedine slová klasika: „Dáma nebola najmladšia a nebola ani pekná. Pozoruhodné však bolo, že nepekné črty tváre mala usporiadané tak pekne, že sa z toho mohol človek zblázniť“. V závere režisér zaradil výhybku – Balaton je metafyzický ako Antonioni a groteskný ako Fellini. Tu naozaj mohlo fungovať máločo, ale vzniklo majstrovské dielo. Vďaka polodokumentárnemu drajvu sa z filmu bohužiaľ nedá odčítať, do akej miery tvorcovia pohŕdajú konformistami. Existujú totiž zlí konformisti, ktorí ubližujú, no a tí druhí. Nie každý je (či môže byť) typom hrdinu. Ak by bol, nepotrebovali by sme nebo. (05.01.2020)

Hořká komedie. Vlastně by se dalo napsat, že tam, kde Pelíšky skončily, Pupendo navazuje (jo, je tu skok asi deset let, ale i tak). Ale na rozdíl od Pelíšků, které jsem viděl asi pětkrát, tohle zřejmě nebudu "muset" tak často vidět. Nevím proč, ale navzdory vtipným momentům ("Vstávat, za patnáct minut vám zvoní budíček!") a hořkým scénám (rozhovor ke konci) mě tento film nevzal tak, jak by měl. Možná proto, že nemůžu říct, jak to vlastně tenkrát bylo, protože jsem tu minulou éru nezažil. 80 %. (16.06.2011)

Pro mě osobně je Pupendo zklamání, ne až tak velké, ale čekal jsem, že to bude lepší. Jan Hřebejk potvrdil, že je to skvělý režisér, ale na svůj prozatimní vrchol ještě nedosáhl. Bolek Polívka, Vilma Cibulková a Jaroslav Dušek podávají velmi dobré herecké výkony. Možná až se na to podívám podruhé tak změním své hodnocení...... (21.12.2007)

Jsem rád, že jsem filmy typu Pupendo nebo Musíme si pomáhat viděl znovu až v pozdějším věku. Tehdy mi nebylo ani dvacet a oba jsem vnímal všelijak, každopádně určitě ne tak pochvalně jako kouzelné Pelíšky. Návrat po letech ke snům o výjezdní doložce na dovolenou, k poselství budoucím generacím v podobě mozaiky ve vestibulu školy, ke společnému poslechu Hlasu Ameriky nebo k rodinné schránce přání mi totiž zatraceně chutnal. Sochař Mára před lety nesklonil hlavu a umělecké výzvy jsou mu tak od té doby zapovězeny. Rád si přihne, rád si posedí s prutem u vody, klesl k výrobě keramických prasátek. Přežívá s hubatou (a oddanou) manželkou a dvěma syny. A není mu úplně zle. Tu a tam debatují s jinou rodinou (loajální režimu), kterou zastupuje zejména Márova bývalá žačka a milenka a ředitel gymnázia. Mají k sobě blíž, než by se mohlo zdát. Zatuchlá a šedivá léta. Jan Hřebejk je v mnoha momentech naprosto přesný a zkušený. V práci s herci obzvlášť. Nehodlám nikoho z ústřední čtveřice výrazněji vyzdvihovat, ale Míla Břečka v hlučném podání Jaroslava Duška je kouzelný. Výsledek je plný nejen skvostných hereckých výkonů, ale i řady silných momentů a štiplavé pravdy. Díky za to! (29.04.2019)