Skalpel, prosím

Československý psychologický film z nemocničního prostředí na oddělení neurochirurgie podle stejnojmenné knižní předlohy od Valji Stýblové. Vyprávění je zaměřeno na staršího lékaře, jehož jméno ve filmu nezaznělo a jenž provádí náročné operace v oblasti mozku. Hlavní postavu ztvárnil M. Macháček a jeho pracovní i soukromé záležitosti jsou doplněny svými nahlas vyslovenými myšlenkovými pochody. Neveselý a pochmurný snímek od J. Svobody vrcholí náročnou a téměř beznadějnou operací šestiletého Víti Uzla, od jejíž realizace dali všichni Macháčkovi kolegové ruce pryč. Ačkoli je zkušený neurochirurg značně unaven, neboť předchozí noc místo odpočinku byl povolán na akutní operaci nezodpovědného motoristy, pokusí se o záchranu chlapcova života. V dalších rolích se představili jeho kolegové v lékařském sboru R. Brzobohatý, V. Mareš či F. Řehák, Macháčkovu partnerku představovala J. Brejchová a přehlíženou lékařku Volejníkovou si zahrála polská herečka B. Brylská. V menší roli Macháčkova syna se objevil O. Pavelka. Starostlivého a obětavého dědečka, představujícího jediného příbuzného operovaného chlapce, naléhajícího na Macháčka, aby se do takřka beznadějné operace pustil, ztvárnil Š. Mišovic. V malé roli pacienta, někdejšího Macháčkova přítele ze studií, jsme mohli sledovat R. Lukavského. Soudím, že divácká atraktivita tohoto snímku není na vysoké úrovni, z filmu na diváka doléhá nepřívětivá a uspěchaná nálada, avšak nabízí bližší pohled na specializované nemocniční pracoviště s lékařskými kapacitami. (22.02.2019)

Príbehy aké sa dnes točia snáď už len v rámci seriálov a má to svoje opodstatnenie. Cca dva prípady na jednu epizódu je tak akurát, pričom ak nás jeden baví viac než ten ďalší tak sa nič nedeje. Pri dvojhodinovom filme to už ale pre mňa predstavovalo menší problém, malé dieťa s veľkým nádorom bol ten najzaujímavejší prípad a tie ostatné zatienil, takže som skôr stále čakal, kedy sa k nemu réžia vráti. Niežeby tie ďalšie boli nezaujímavé, ale predsa. Zo snímky cítiť nostalgiu, kedysi sme asi tento film viacerí pamätníci videli, každopádne ide o nadčasové dielo, kde je vlastne úplne jedno, v akom politickom režime sa jeho dej odohráva. Monológy sú skôr barlička, keď neviete inak vyjadriť to, čo si postava myslí, sem ale celkom pasovali. 70% (11.01.2021)

Tak jsem si zase po letech zopakoval tento film z nemocničního prostředí. Trochu jsem se obával, že po letech už na mne nezapůsobí tolik jako tehdy (znal jsem i knižní předlohu Valji Stýblové). Ani po letech tento film neztratil nic na své působivosti, dokonce bych řekl, že zraje jak víno, čím starší tím lepší, i když lékařská věda od té doby hodně moc pokročila. Ta etika a mezilidské vztahy zdaleka tolik ne ... Plejáda filmových osobností (Macháček, Brejchová, Brzobohatý) i z Polska (Barbara Brylska) i roztomilý Uzlík, skvělá kamera i hudba a výsledkem je působivé psychologické drama, které považuji za jeden z nejlepších i "nejrealističtějších" filmů z nemocničního prostředí. Speciálně obor neurochirurgie je velice náročný, "chyby" se tu neodpouštějí a v tomto oboru uspějí jen ty nejlepší osobnosti (odborně i lidsky), ale i ony by těžko mohly vynikat bez maximální podpory celého týmu (analogie orchestru a dirigenta). A to právě nádherným způsobem popisuje jak knižní předloha, tak i film. Ne náhodou jedním z odborných poradců byl profesor Beneš.. (12.12.2017)

Svobodova režisérská extratřída v mistrovsky vystavěném Nývltově scénáři a s hereckými výkony, které patří k nejlepším ve filmografiích hlavních hvězd. V daném formátu potom nevadí ani pouze asistenční výkony některých vedlejších rolí, které tak vlastně podporují ohnisko příběhu. Nezapomenutelný stylotvorný vnitřní hlas a stejně tolik vyřčeného pouhýma očima nad rouškou. Nevyumělkovaný lidský příběh s nenuceně důmyslným prostým slovem na téma důležitých věcí v životě a malých velkých vítězství. Poctivá práce, top českých filmů 80.let, 4-5* (13.11.2014)

Jiří Svoboda točí dobré filmy a z těch co jsem viděla jsou dva vynikající - tento a Zánik samoty Berhof. Je zvláštní jak polistopadový komunista Svoboda dokázal v době, kdy byli komunisté u moci, natočit tak stylově čistý, naprosto netendenční film, který může fungovat v jakémkoliv režimu, v jakékoliv době. Jakoby se vznášel v prostoru a čase. Film o bezmoci těch mocných, kteří rozhodují o životě a smrti člověka, jehož tělo je jim dáno napospas a oni jsou jenom lidé, ne bozi, což si často pacienti neuvědomí a chtějí zázrak. (13.11.2014)