Skalpel, prosím

Jiří Svoboda točí dobré filmy a z těch co jsem viděla jsou dva vynikající - tento a Zánik samoty Berhof. Je zvláštní jak polistopadový komunista Svoboda dokázal v době, kdy byli komunisté u moci, natočit tak stylově čistý, naprosto netendenční film, který může fungovat v jakémkoliv režimu, v jakékoliv době. Jakoby se vznášel v prostoru a čase. Film o bezmoci těch mocných, kteří rozhodují o životě a smrti člověka, jehož tělo je jim dáno napospas a oni jsou jenom lidé, ne bozi, což si často pacienti neuvědomí a chtějí zázrak. (13.11.2014)

Film, který stojí a padá na vynikajících hereckých výkonech Macháčka a Brejchové, nezaměnitelném režijním Svobodově stylu a Smutného kameře. Svoboda ví, jak pracovat s tichem (což u současných uřvaných moderních produkcí těžko můžeme posoudit), jak vytvořit napětí, jak očekávání, a samozřejmě jak vytvořit reálné a životné postavy, jež jsou mnohoznačné. (30.12.2014)

Životní bilancování stárnoucího lékaře - profesora (vynikající Miroslav Macháček), který je uznávaným odborníkem v neurochirurgii. Ve filmu se prolíná jeho soukromý a profesní život, prostředí kliniky, kde pracuje, a stojí před obtížným rozhodnutím, zda se má pokusit operovat malého chlapce, ačkoliv nadějě na úspěch se zdá být téměř mizivá. Z jeho soukromí do popředí nejvíce vystupuje manželka (Jana Brejchová), též lékařka, a syn Ondra (Ondřej Pavelka), který se "odrodil" a místo cesty v otcových šlépějích se stal archeologem. Film zabírá z různých úhlů pohledu práci a různé problémy zaměstnanců v nemocničním prostředí a zajímavým způsobem vykresluje (hlavně prostřednictvím monologů postavy profesora) jejich psychologii. Tento výtečný snímek byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy Valji Stýblové. (06.01.2012)

Jeden z nejinteligentnějších českých filmů. Je veden velmi úspornými, zato o to precizněji vyšperkovanými dialogy a vnitřními monology do nezvyklé hloubky, zároveň si zachová neobyčejnou lidskost, respektujíce mlčení, lidské štěstí i tragédii v rovině, kterou by mnohé racio samo neuneslo. Proto možná i ta myšlenka na závěr filmu. (29.01.2012)

Profesor neurochirurgie a jeho najťažšie životné prípady sa zmestili do dvoch hodín a ešte zostalo miesto pre osobný život. Film na to nejde v americkom štýle záplavy diagnóz a akčných zákrokov, ale vchádzame do hlavy a myšlienok doktora, jeho života a ťažkého rozhodovania. Zdalo sa mi, že film sa odohral počas niekoľkých dní, ale išlo o niekoľko mesiacov, čo zdôraznia len titulky. Nie je to ľahký film, ani umelá syntezátorová hudba atmosfére nepomáha, ale zážitok je to na silné štyri hviezdy. –––– Najednou jsem to pochopil. Smrt se nedá uprosit, ani přechytračit. To jen my dva si něco namlouváme. –––– Tenhle opakovaný zázrak zmŕtvychvstání nás všechny drži pohromadě. V tyhle zatracený práci. (04.05.2018)