Jan Roháč z Dubé

No vida tak tohle byl první Český barevný film? Mno to by jeden ani neřekl. Sestříhání mu určitě neprospělo. Místy na sebe scény moc nenavazují i trhliny v ději to potom vytváří. Zajímalo by mě jak vypadala původní celá verze. Jinak obsah moc hodnotit nehodlám 3* dám za kostýmy a solidní bitvu o hrad Sion.50% (22.03.2016)

První barevný celovečerní hraný snímek u nás si o barvu říkal jak svým žánrovým zařazením, tak tématem. Barva je z pohledu dnešního diváka použita zcela běžným způsobem, je nutno si ale uvědomit, že barevný materiál se časem postupně mění a bledne. Podle dobových kritik byla barva hodnocena jako nejlepší složka celého snímku. Na mě bohužel „zbyl“ už jen vybledlý obraz, takže toto tvrzení nemohu potvrdit ani vyvrátit. Příběh je podán pateticky, nacionalisticky a navíc chaoticky. Jediné, co nezklamalo byly některé (!) herecké výkony a Tuzarova kamera. I když bitevní scény by mohly být přehlednější... 2 a ½ * (08.02.2007)

Osobnost Jana Roháče z Dubé (asi 1374-1437) inspirovala celé národní obrození, přičemž celý tento proces vyvrcholil v roce 1914 divadelní hrou Aloise Jiráska. Ta se stala předlohou pro první domácí barevný film o tři dekády později, přičemž nezůstalo jen u zájmu o historickou látku, ale především o zpolitizovanou paralelu světa po roce 1945. Oč by mohl být první barevný film větším triumfem, na který se čekalo už od prvních pokusů v polovině 30. let (barevné dotáčky měly mít filmy Na růžích ustláno a Maryša, ale tehdy zůstala barva jen výjimečnou doménou krátkometrážních animovaných filmů), o to je to samozřejmě větší zklamání. Divácky to byla prohra prakticky okamžitě, ale pro současné badatele je takovýto hybrid mezi husitským velkofilmem a politickým pamfletem vysloveně cenný materiál. (27.08.2024)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)

Pozoruhodné dekorácie, kostýmy, masky, rekvizity a davové scény. A to je všetko. Inak zostávajú len tony pátosu (v podstate všetko, čo vo filme zaznie, je hurá-národniarstvo), nezaujímavé, jedna od druhej nerozlíšiteľné postavy (o žiadnej sa nedozvieme nič osobného, čo by ich aspoň trošku poľudštilo), absolútna absencia emócií a smiešne šermiarske scény. (22.08.2008)