Jackie Brown

Jackie Brown pro mě naprosto postrádá typický Quentinův rukopis. Kam se poděly Tarantinovské charaktery a jeho vyšperkované, originální a nezapomenutelné dialogy? Ty se snaží sice i o vtip, ale nějak to nevychází. Jsou spíše nevýrazné a průměrné, stejně jako příběh, který celý spěje kamsi do ztracena. Spousta konverzací, hlavně mezi De Nirem a Bridget Fonda mi přišly spíše nezávazné a pro celý děj jakkoli nevýznamné a nepodstatné. Jakoby se celý příběh v podstatě nikam nevyvíjel. Nějak tomu chyběly grády, spád a akce. (18.06.2010)

Zatraceně velký odklon v Tarantinově tvorbě po Reservoir Dogs, Pulp Fiction a Pravdivé romanci. Tenhle film má velice poklidné tempo a docela obyčejný námět - stárnoucí černošku nachytají, jak si přivydělává pašováním peněz, a tak se snaží vyzrát na policii i na jednoho gangstera, aby nešla do vězení a dokonce utekla i s penězmi. Do toho jí pomáhá jeden starý chlápek, kterému se zalíbila. Příběh je prostý, ale plán Jackie je poměrně zašmodrchaný. Postavy jsou výborně zahrané, ale v žádném případě nejsou cool, jak bývá u Tarantina zvykem. Většina z nich je poměrně malomluvná a klidná, čímž na druhou stranu JSOU poměrně "cool", ale takovým tím stylem, že v reálu by to byli obdivuhodní a spolehliví přátelé... Ale nejsou moc "cool" pro film. Nehláškují, nejsou vtipní, nejsou nijak zvlášť excentričtí. Mnoho z toho, možná i vše byl pravděpodobně Quentinův záměr. Ale myslím, že to moc nefunguje. Tenhle film - a nehodnotím teď v rámci Tarantinově tvorby - není příliš zajímavý a je především zbytečně dlouhý. Na druhou stranu, vlastně ten příběh je natolik roztahaný, že díkybohu i za ty klidné, nepříliš cool postavy, které jsou vlastně fajn. Jen škoda, že nezažijou nějakou větší jízdu. (6/10) (09.04.2020)

"Zabiják měl pětačtyřicítku, oni ji musej mít taky." Má sluncem nedotčená pleť zná černou barvu jen z vyprávění, počet mých nocí strávených v Harlemu se limitně blíží k nule, jako prcek jsem si nikdy nehrál na Shafta a s pojmem blaxploitation jsem si potykal až mnoho let po jeho filmové smrti. Asi proto mám k této Tarantinově černé poctě o něco dál než k jiným, vadí mi i pár dovysvětlovacích scén, ale šílencův režijní rukopis je snadno rozpoznatelný a mně chutná v podstatě ve všech jeho variacích. (31.10.2011)

7/10. Tarantino? Neselhávající postavy, přirozené dialogy, epesní hudba a takřka dokonalé vedlejší podzápletky. Zkrátka vše, co člověk na jeho unikátním stylu miluje. Jen to tentokrát není tak dokonale učesané a zápletka sama o sobě postrádá větší inovaci a ono dokonalé zapadnutí do sebe. Díky (opět) nafouknuté stopáži to na několika místech postráda šťávu (prostředek) a vyloženě zbytečně přešlapuje na místě bez viditelného důvodu. Stále lepší jak většina filmové produkce, ale příběh kolem Jackie Brown řadím do slabších Tarantinovek... (13.07.2019)

Po pětadvaceti letech a dalších šesti/sedmi titulech pořád "Jackie Brown" zůstává nejukázněnějším Tarantinovým filmem, a o to víc také díky tomu mile překvapí. Až to svádí k myšlence, jakou alternativní cestou se mohla jeho filmografie ubírat, kdyby to svého času byl větší hit. Třeba by Tarantino více vycházel z jiných autorů a méně by exhiboval. To ale samozřejmě není možné, nejen proto, že minulost nelze změnit, ale především protože doba, ale i samotná podstata Tarantinovy osobnosti více nahrávaly právě tomu vývoji, který známe. Rozmach DVD distribuce, boom internetu a jeho aktivizace filmových fandů ohromně nahrávaly okázalé eklektičnosti Tarantinovy nadcházející tvorby. Krom toho on sám se coby egocentrické hovado a nadutý filmový nerd nemohl oprostit od potřeb pře-nerdovat všechny ostatní a vehementně tesat vlastní pomník nedotknutelného a všemi milovaného pop-auteura. S ohledem na to se ostatně nabízí si všímat, jak i ve svém nejstřídmějším díle se prostě musí tlačit do popředí a otiskovat své ego do vyprávění příběhu, který se k tomu vlastně vůbec nenabízí. Počínaje hlasem na záznamníku a velikášským závěrečným titulkem s vlastním jménem, přes generování trivií, které vlastně jen zpřítomňují autorovu domnělou sofistikovanost, až po problematické Tarantinovo juvenilně nerdovské machrování, že díky tomu, kolik nakoukal blaxploitation bijáků, dokáže napsat víc gangsta talk než používají reální gangstas. Ale při tom všem také nelze Tarantinovi upřít jeho jednoznačný filmařský talent, mistrovské uvažování o výrazových prostředcích média i jejich užívání a bravuru v konstruován fiktivních vyprávění, které se sice pouze opírají o další fikce a žánry, nikoli o realitu, ale zatraceně skvěle v tomto směru fungují. O to víc pak na "Jackie Brown" překvapí, že v zlomku svého jádra pojednává o stáří. Byť opět nikoli v jeho společensko-osobních rovinách, ale především z hlediska stárnutí filmových ikon a žánrových figur. Ale také si přiznejme, že právě coby projekt třicátníka, do kterého si obsazuje své milované padesátníky, může vlastně upomenout až na Tomáše Magnuska, se kterým Tarantino asi bude mít vícero společných rysů než bychom si chtěli připustit, byť rozhodně nikoli v oblasti filmařských schopností. (15.11.2022)