Obřady, černá magie a tajné orgie 14. století
(festivalový název)-
Riti, magie nere e segrete orge nel trecento
(více)
Riti, magie nere e segrete orge nel trecento
Black Magic Rites
Režie:
Renato PolselliScénář:
Renato PolselliKamera:
Ugo BrunelliHudba:
Gianfranco ReverberiHrají:
Mickey Hargitay, Rita Calderoni, Raul Lovecchio, Christa Barrymore, Carmen Young, Tano Cimarosa, Vittorio FanfoniObsahy(1)
Jack Nelson kupuje hrad s pohnutou minulostí: před 500 lety zde byla jako čarodějnice upálena Isabela Drupelová, milenka upírského hraběte. V hradních kobkách se odehrávají děsivé rituály: sekta upírů zde schraňuje Isabelino tělo a koná sadistická mučení, aby čarodějnici přivedla zpět k životu. Potřeba je krev, srdce a oči panen při 25. úplňku – několik mladých hostů, kteří na hrad přijíždějí kvůli zásnubám Nelsonovy neteře Laureen a místního rodáka Richarda Brentona, jsou proto více než žádaní…
Natočeno mezi roky 1971–1972 jako La Reincarnazione a nepřímo ovlivněno úspěchem „dekamerotického” cyklu Pierra P. Passoliniho, který dobově nejen v Itálii zpopularizoval sexualitu (ve) středověku. Riti, magie nere e segrete orge nel trecento (Rituály, černá magie a tajné rituály 14. století) znamenalo pro žánrového chameleona Renata Polselliho jeden z několika hororů gotického naturelu. Polselli pro natáčení intuitivně než poučeně využil svou povrchní znalost filosofie a psychoanalýzy (mj. znásobení motivu dvojníka), aby mohl uvést tyátr, kde „možná věci, které vidíme, jsou pouze věcmi, které toužíme vidět”, jak přisvědčuje jedna z hysterických postav. Myšlenková neukázněnost se odrazila navzdory žánru ve výsostně strojené stylizaci prostoru, upomínající na něco mezi lascivním disco-kabaretem a pestrobarevným giallem. Orgaistické vzdechy, syntetizátory, rokenrol, ba i africké perkuse v součinnosti s brutálně přerývavou montáží ještě více podněcují efekt rozklížené noční můry, nebo spíš delirického ataku, (re)prezentujícího zkušenost bolesti a slasti. (Blazena)
(více)Recenze (15)
Ty kráso, tak to byl zas jednou bizár. Obřady, černá magie a tajné orgie 14. století není žádným laciným italským trashem nulových kvalit, jak se může na první pohled zdát. Je to totálně prapodivná, těžko uchopitelná, psychedelická avantgarda, na niž jsem chvílemi zíral s otevřenou pusou a jíž je hodně těžké jakkoliv hodnotit. V prostředí naplněného kina Aero to byl totální divácký úlet. [FOD 2022] ()
Psychedelický hororový polokabaretní úlet, který vám zřejmě hlava nepobere. Párty na zámku, spousta nahatých i oblečených koček pobíhajících všude možně, jáma pekelná kde se konají pekelné rituály, kruté očistce i radovánky. Celé je to hozené do těžce surrealisticky-psychedelického hávu se snovou atmosférou, takže jednotlivé výjevy na sebe někdy navazují, někdy nenavazují a ono je to místy ve výsledku celkem jedno i když v tom máte trochu zmatek. Vizuál dobrý, celkově to není špatné, trochu ve stylu Jeana Rollina či provedení ala Jess Franco. Když na to někde narazíte tak se mrkněte, klidně i s babou, koukat se na to dá docela v pohodě :-) . ()
Pre "otrlejších" euro fanúšikov, keď už máte nejakú skúsenosť s, povedzme, Jessom Francom. No, aj tak je dej dosť poprehadzovaný a neprehľadný, zachraňuje to pekná hudba, prostredie hradu a jeho horské okolie, pekné, a často odhalené, herečky a nejaké to, na svoju dobu, o.k. gore. Zlé to nie je, ale aj na "zvláštny" film mi to prišlo mierne zmätené. Na druhej strane, ten menovaný skúsenejší 70s euro fanúšik si príde na svoje, aj keď s menovanými, subjektívnymi, nedostatkami. ()
Skutečnost, že snímku „Riti, magie nere e segrete orge nel trecento...“ chybí nějaká přehlednost, že ta dějová linka se ztrácí, může být celkem velkým problémem pro některé diváky, kteří prostě nebudou mít zájem se na něco takového koukat. Musím ale říct, že mě tohle tentokrát nevadilo a prostě jsem si užíval to, co jsem viděl. Je to pořád ještě eroticky jemnější, ale ten chtíč tu zajímavě probublává. ()
Než jsem film pustil, měl jsem za to, že ho natočil Jess Franco. Ve finále ale je to jeho tvorbě dosti podobné. Od Polselliho jsem pár věcí viděl, tudíž zaskočen ani překvapen jsem nebyl. Obskurní fantasmagorie, jíž dominují krásné poloobnažené ženy, nabízí dva střídavě se proplétající příběhy. Jeden středověký, druhý ze současnosti. V obou je hlavní postavou Isabela obviněná z čarodějnictví a následně upálená. Ještě před tím ji do hrudi natlučou kůl. Samotné upálení nijak efektní není, zato dlouhé je dost. Náplní současné dějové linie je snaha přivolat Isabelu zpět. To obnáší zdlouhavé obřady se ženami, jimž je vytrháváno srdce. Vatou jsou konflikty postav, sex, vraždy. Vše v barvotiskovém podání připomínajícím snové halucinace. Obrazy se překrývají, vracejí a násobí (oblíbený prostředek experimentálních filmů zjm. 60. let). Prostě jedno z typických děl italské kinematografie 70. let a Polselliho rovněž. Pro dnešního diváka nejspíš chaotické, obtížně srozumitelné a místy pomalé. Polselli totiž předkládá obrazy a výjevy a nechává na divákovi, aby si je sám řadil, uspořádal a přemýšlel o nich. Mozaikovému dojmu ještě nahrává hudba, která je tu mysteriózní, tam kolotočářsky rozverná, jindy připomene italské komedie a nakonec se ozvou ostré kytary. Téměř vše je v náznacích - sex, lesbický sex a hlavně upíří hrátky. Pořád jsem čekal na prokousnuté krční tepny, jenže nic. Ale na krev samozřejmě dojde stejně i na gore - srdce a kůl. Mužské postavy jsou z větší části panoptikem držek. Pokud jsou ženy krásné, tak muži až na výjimky odporní, znetvoření, vyšinutí... ocení jen žánroví fanoušci a sběratelé. ()
Galerie (13)
Reklama