Tři ženy

V podstatě se jedná o až překvapivě dobře (soudě alepoň podle zcela zavádějícího popisu filmu zde, i podle mnoha komentářů) maskovaný psychohoror o upírce, která parazituje na bezbranné hostitelce - zdánlivě naivní a nezkušená sladká dívenka se postupně zmocňuje povahových rysů a později i materiálních výhod a vztahů své prostoduché a příliš hodné starší "přítelkyně", včetně takových osobitých atributů, jako je její jméno, práce, oblečení, obytný pokoj, deník a s ním i její osobní minulost a přtomnost, zdravotní pojistka, automobil, milenec, přátelé či pozornost okolí... Po mozkové příhodě a probuzení z komatu se ve skutečnosti nic nemění, jen se některé její záměry a povahové rysy lépe zviditelní... Nejvíce matoucí pro správné pochopení, že Pinky je vlastně temný parazit, je skutečnost, že nelze z ničeho jednoznačně odhadnout, nakolik si svou zákeřnou a odvozenou podstatu uvědomuje i ona sama, a nakolik je vlastně skutečně bezelstná a přesvědčená o své dobré povaze. Moc příjemný, svérázně zneklidňující a neotřelý snímek. *~ (12.09.2017)

Sledování "Tří žen" divákům může evokovat Bergmanovu "Personu" i Lynchův "Mulholland Drive". Všechny tři filmy sdílí motivy prolínání identit, iracionální vyprávění a výrazné dějiště, jehož estetické atributy zásadně dotváří snovou atmosféru. Ačkoli můžeme předpokládat, že jednotlivé filmy, respektive jejich tvůrce spojuje nit přímé inspirace, všechny současně zůstávají zcela osobité a unikátní, ba dokonce pojednávají o zcela odlišných tématech. Altmanův snímek, jehož námět se mu zjevil při spaní, lze stejně jako ostatní vnímat i interpretovat různými způsoby, ale v jádru nabízí dekonstrukci pozice a rolí žen (nejen) v americké společnosti. Každá z titulních tří žen ukazuje jinou stránku genderových rolí coby konstruktu uměle vytvářených a předávaných rolí a procesu splývání s nimi jako vytrácení, či přinejmenším upozaďování vlastní osobnosti a identity. Vynikajícím způsobem to zosobňuje fenomenální Sissy Spacek, která během vyprávění projde několika proměnami osobnostmi z vyjukaně dětsky nespoutané dívky do chladně kalkulující a přetvařující se vamp. Naproti tomu Shelley Duvall se skvěle zhostila partu ženy, která následuje absurdní ideál štěbetavé puťky, jenž byl americkým ženám podsouván obzvláště v 50. letech, až z ní samé zdánlivě nic jiného nezbývá, byť je přitom aktivní postavou a mnohovrstevnatou osobností. Na rozdíl od Bergmana a Lynche, kteří již zkraje ustanoví reference, které diváky nasměrují na to, že mají film vnímat v jiném módu než obvyklé vyprávění, Altman nechává svůj film dlouho vyznívat veskrze civilně. Pouze jisté detaily chování postav vyznívají příliš naivně či afektovaně, ale nepoutá se k nim zvláštní pozornost. O to efektnější je pak přechod do znepokojivě rozklíženého vyprávění, když se film zdánlivě náhle překlopí do bizarního vztahového trojúhelníku, kde se radikálně mění osobnosti ústředních dvou postav. Nicméně základy pro to jsou patrné již od začátku v tom, jak film proměňuje obvyklou optiku mainstreamové kinematografie, když ženy namísto obvyklých objektů situuje do rolí ústředních mystérií, jejichž osobnosti a pohnutky nutí diváky rozkrývat. Muže a jejich těla naopak fragmentarizuje a odsouvá do druhého plánu, čímž se navíc vyzdvihuje absurdita faktu, že všechno podmiňují. O to radikálněji a jak z jiného světa vyznívá finále, kde naopak jsou ženy oproštěny od mužů i rolí přiřknutých jim patriarchální společností a naopak žijí v harmonii matriarchátu. ___ PS: "Tři ženy" vykazují celou řadu paralel s pozdějším scénářem Patricie Resnick "Od devíti do pěti", kde opět trojice žen, ztvárněných jinými famózními herečkami, osciluje kolem jednoho muže a doslovněji při tom přehodnocují své společenské role a vzájemné vztahy. (03.07.2022)

Tahle Altmanova svérázná bergmanovská variace sice postrádá prostou eleganci originálu (konkrétně PERSONY) a vůbec má všechny znaky špatného umění, přesto ale fascinuje nekompromisní samorostlostí, s níž se RA ponořil do hlubin ženské duše (viz např. dlouhatanánská, výtvarně působivá snová sekvence s obrazy přelívajícími se do sebe jako vlny). Dneska spíš formální libůstka pro intelektuály s pamětí. (16.03.2005)

Formální stránku jsem si užil náramně, typicky altmanovská všezkoumající kamera s častým použitím transfokátoru, minimalistická hudba a surreálná atmosféra. Shelley Duvall i Sissy Spacek samozřejmě výborné, druhá jmenovaná je navíc herečka, která mě fascinuje tím, jak se často ve filmech dokáže podle potřeby přeměnit z ošklivého káčátka do sexy ženské. Tady opět. Spolu s Altmanovými Images povinnost pro fanoušky surrealismu. (23.08.2008)

Fascinující studie lhostejnosti silikonových obyvatel californian valleys - zde na střelnicích se rodí šílení střelci - střelkyně - pokryté krustou dokonalého make-upu. Shelley Duvall (a posléze i Spacek) je přesná - figurína z časopisu, stejně jako její barbie byt, stejně jako její sterilní práce. To, co se do toho světa nehodí, vytěsní - neodpoví na nepříjemnou otázku, projede autem pustinu okolo. A přece - jediná chybka, kterou udělá je způsobena zaváháním způsobeným lidskostí - a tady na to dojede. I proto se otázka vrací - lhostejné je především okolí dívek - k nesnesení mlčení, když vám lidi neodpoví na pozdrav, mělkost povah, zájmů i vztahů, totální neprůstřelnost formálnosti sféry zaměstnání a oficiálních institucí (nemocnice). A když se nakonec ani nehlásíte ke svým rodičům, ztrácíte sebe sama, svoji historii. Skvěle vymyšlené je rozložení "sil" - dvě hlavní hrdinky jsou dvojčata stejně jako dvojčata v jejich práci - která je která? (pravda - JE to bergmanovské - ale úzkost z californication je jiná, než tvrdost švédské žuly na pobřeží Persony), která je TŘETÍ žena? Je to opravdu ta těhotná malířka na LSD v pozadí příběhu? Jsou to tři ženy, které maluje na dna bazénů? Anebo jsou tři ženy tři, protože se Spacek tak změní??? Altmanovi lze odpustit i poněkud senzační vyústění - jak to totiž uzavřít? Cinema verité v USA neznali a na otevřený konec by mu asi nikdo nepřišel... Poslední na co chci upozornit je vynikající moderní hudba -. Málokdy se ve filmu slyší něco takového... (13.03.2011)