Režie:
Carl Theodor DreyerKamera:
Henning BendtsenHudba:
Poul SchierbeckHrají:
Henrik Malberg, Emil Hass Christensen, Preben Lerdorff Rye, Birgitte Federspiel, Ejner Federspiel, Ove Rud, Edith Thrane, Cay Kristiansen (více)Obsahy(1)
Mladý Johannes je šílený, myslí a hlásá jako Ježíš Kristus. Jeho rodina žije pokojně na statku, kde vládne letitý statkář Borgen. Když se jeden z jeho synů chce oženit s dcerou místního krejčího Petersena Annou, je hlavou rodiny stroze odmítnut, protože pro ni není dost dobrý. Tvrdohlavého krejčího nepřesvědčí ani starý Borgen. Existuje mezi nimi totiž nepřekonatelná překážka - rozdílná víra v Boha. Ačkoli se obě rodiny pravidelně modlí a hlásají Bohu slávu, jedna druhou považuje za pohany. Petersen se snaží statkáře přesvědčit, aby se dal na pravou, jeho víru. Ten odmítne a vyslechne si od něho proroctví o božím trestu, který ho za to už brzy potká. Starý muž znejistí, protože jeho snacha čeká svého prvního syna... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (50)
Slovo je vzkříšením nenadále (a z jiného úhlu pohledu také nadále) destruovaného života vnitřního i vnějšího. Slovo je adaptací divadelní hry dánského dramatika a pastora Kaj Munka Na počátku bylo slovo z roku 1932, byť s obměnami, a tím však také bez dovysvětlení počátečního stavu věcí. Slovo od svého počátku stvoření mělo magicko-náboženskou moc, tedy bylo tvůrčím principem, z něhož všechny věci vyvstávaly ve svých stvořených jsoucnech, bylo rituálním obřadem k posvěcení života, dosud ještě mýtického. Nebýt slova, nebyl by ani svět, zůstal by neosmyslený, nepojmenovatelný, nevyslovitelný a nereflektovaný. Dětství, to je výsostný věk zázraků a kouzel. Ne nadarmo si Luther přál věřící s vírou ještě dětskou. V příběhu je víra luteránská, jedna liberálnější - grundtvigianismus -, druhá konzervativnější - ortodoxní pietismus -, třetí bytostná, niterně prožívaná. Hrdiny příběhu jsou členově rodiny Borgenových: starý, sérií ran osudu zaskočený farmář Morten (Henrik Malberg), jeho nejstarší syn bez víry pro víru a do své ženy stále zamilovaný Mikkel (Emil Hass Christensen), druhý syn s bytostnou vírou i přesvědčením Johannes (Preben Lerdorff Rye), nejmladší syn v touze mládí po naplnění lásky Anders (Cay Kristiansen), Mikkelova o mnohé starající se manželka Inger (Birgitte Federspiel), její malá a důvěřivá dcerka Maren (Ann Elisabeth Groth). Z dalších rolí: hrdější pietista a krejčí Peter Petersen (Ejner Federspiel), jeho tichá, poslušná dcerka Anne (Gerda Nielsen), náročný porod řešící lékař (Henry Skjær) či zaskočený nový farář (Ove Rud). Slovo aneb nenadálé rány života, a k tomu pochybnosti, těžkomyslnost, etický podtext, transcendence a existence bytí pro bytí. Esteticky vyměřené obrazy. ()
Slovo. Slová. Plynú pomaly, ako sa pomaly pohybujú aj postavy. Zvláštny príbeh, mysteriózne pomalý, uvážlivý, inokedy emotívny a temperamentný v narábaní s láskou a s vierou v Boha. To je hlavná idea tohto nevšedného príbehu. Viera v Boha, narábanie s ňou, pochyby, zmier, odpustenie... Dreyer je silný v nastavení scény, pohybu hercov a kamery a dokáže vytvoriť veľmi sugestívny pocit. Má skúsenosti s nemou érou a snímok pripomína filmárske postupy tej doby. Samozrejme, oživujú ho práve dialógy, a tie slová sú niekedy nekompromisné. Ubližujú, zraňujú, ale v mnohých prípadoch dávajú nádej. ()
Předloha je dost pravděpodobně banální příběh, který nejspíš nabízí stejné postavy a myšlenky, ale nejspíš je podává tezovitě a stejně banálně. Jenže ve Slovu se povedlo vystihnout to podstatné, dát tomu až Bergmanovský ráz a to bolestivě banální hodit do podmanivé, až hypnotického slow cinema zpracování, ve kterém se jasné mínusy proměnily v klady podporující mystickou atmosféru, kterou pak v tomhle podání nakonec umocnili, co se zoufalství postav týče. Dreyerův tým to vlastně předělal po svém a vytvořil nesmírně hluboký film o víře. Bohužel spolu s tím přichází klasický nešvar, se kterým samozřejmě nemalý počet uživatelů přišel - a to, že se jedná o křesťanskou agitku. S tím teda rozhodně nesouhlasím, ale bez SPOILERŮ tuhle část hodnocení nedám. Vždycky mě zarazí, že když nějaký film točící se okolo víry dospěje k happy endu, tak že je často hned označován za agitku. Jistě že si Slovo jako agitku můžete interpretovat, ale ten film je úžasný v tom, že věci jen pozoruje, absolutně je nechápe a nechává vyznění na vás. Onen zázrak si můžete vysvětlit jak logicky, tak klidně i jako zázrak bez nutnosti víry - ostatně, i některé postavy jsou dost zmatené z toho, co se právě stalo. Prostě se stal zázrak a ve zvoleném filmovém stylu ho to jen nestranně zobrazuje. A ještě více fascinující je fakt, že se před tímto zázrakem stane "běžný" zázrak - Borgen si uvědomí, že mu záleželo víc na Anně než na tom, aby se jí narodil kluk, Petersen se usmíří s Borgenem a nechají zbytečných hádek o tom, čí víra je ta správná, což vede k tomu, že Petersen povolí Anně vztah s Borgenovým synem Andersem. A vše způsobí jedna tragická událost, která všemi otřese a donutí je přehodnotit své dosavadní životy - a tohle funguje v realitě naprosto běžně, napříč světadíly, náboženstvími i v ateistických rodinách. To, že sem zasáhne skutečný zázrak vše umocní a donutí všechny si tyhle malé, "obyčejné" zázraky uvědomit. Co tedy byla a nebyla boží vůle je v základu naprosto jedno, podstatné bylo, aby si postavy uvědomily něco podstatného a holt je k tomu musela dostat série depresivních událostí. Mimo výše zmíněné postavy se tohle týká i Johannese, který zázrak vykoná až když se přestane vydávat za Ježíše, ale projde osobním citovým otřesem, který ho dostane na cestu normální víry v Boha. Věřil celou dobu, věřil pevně a stejně nebyl tím, kdo šel správnou cestou. K zázraku se dost přičinila i dcera Mikkela a Inger, u které vůbec nevíme, jestli věřila v Boha, ale podstatné je, že je malé dítě a to věří v nemožné, v zázraky. Víru si k ní můžeme dosadit snadno, ale taky to může být víra v zázrak jako takový, ne nutně v Boha. Proč to nejhorší schytala zrovna ta nejvíc nevinná je těžké říct, ale to patří k oné mystice a buďme upřímní, běžný život podobných nespravedlností nabízí spousty a jejich smysl nechápe jak věřící, tak i ateista. KONEC SPOILERŮ Kvůli tomu všemu vnímám Slovo jako skutečně geniální film, který si mě sice získal už na začátku, ale zároveň mě svojí banalitou a přílišnou teatrálností vadil, jenže jsem pak obojí dokázal brát jako pevnou součást toho, co tím chtěl Dreyer ukázat a v závěru mi to pak vytvořilo komplexní obrázek mystiky života, víry a vlastně naprosto všeho. Málokterý film dokáže tak inteligentně stát vyloženě na vlastním pohledu právě viděného. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi Dreyerův přístup k víře připomíná Bergmanův, ale zatímco Bergman nad ní bádá teoreticky, Dreyer prakticky. Oba přístupy jsou stejně fascinující a oba vám o víře řeknou víc, než tupé křesťanské agitky typu Chvíle poté, kde i největší ateista na světě hned uvěří, když mu údajný prorok řekne "Ježíš tě miluje.". Je v nich totiž prostor pro klady i zápory a ty se ve vztahu k víře nachází i zde, už jen skrze kritiku rozdělení křesťanství na x dalších podskupin, které se liší naprostými drobnostmi, ale jsou schopní se kvůli nim hádat. A přitom všichni věří ve stejného Boha, ale zarputilí zastánci svého tábora budou za správný považovat jen ten svůj. Btw, ta inscenace dlouhých záběrů musela dát spoustu práce a je to znát z každé takové scény, včetně přesného načasování něčích příchodů/odchodů či slovních vstupů do dění. Už chápu, proč je Slovo pro tolik režisérů významný film, jelikož si z něj spousta z nich bere určité prvky a rozpracovává je po svém - třeba Angelopoulos v Krajině v mlze má naprosto stejný způsob timingu dlouhých scén. 5* () (méně) (více)
Čekala jsem, že mě to osloví trochu víc. Většinu stopáže jsem s dějem neměla problém, ale konec mě kulantně řečeno rozladil. Přišel mi vzhledem k předchozímu vyznění filmu docela trapný a fraškovitý. Zatím hodnotím takto, po případném druhém zhlédnutí možná hodnocení změním (spíš k horšímu než k lepšímu). ()
Nečekal jsem, že mě ten film bude bavit, ale jeho pomalé tempo mě najednou strhlo, což mě nesmírně překvapilo. A to i proto, že tohle je film o víře v boha. Primárně je to křesťanský film, ale smysl je možné vztáhnout na jakoukoli víru. A ten konec... Se zatajeným dechem jsem čekal, jak to dopadne, a to i přesto, že jsem to věděl. ()
Galerie (23)
Photo © Palladium Film
Zajímavosti (9)
- Birgitte Federspiel, která hraje Inger, je dcera Ejner Federspiela, který hraje Petera Petersena. (Cheeker)
- Kaj Munk je jediné jméno, které se vyskytuje v titulcích. (contrastic)
- Námět filmu vychází z divadelní hry Kaje Munka, dánského pastora popraveného nacisty. (contrastic)
Reklama