Bio Ráj

,,NESTYDÍTE SE TROCHU, VE VAŠEM VĚKU, HRÁT SI S KLUKEM? VŠECHNO, CO SLYŠÍM JE JEN: KINO, ALFREDO. ALFREDO, KINO!…“ /// Láska k filmu skrz promítací kabinu. Neuvěřitelný přátelství malýho kluka a starýho promítače Alfreda a kino plný lidí, který se smějou a chechtaj a … Za úspěch (kromě scénáře) stopro může ten malej prďák (Salvatore Cascio), kterej nádherně uvede do děje, aby pak s citem přenechal ovace Noiretovi. Film, kterej pohladí na duši a nažene slzy do vočí. Film, kterej šíří tolik lásky k filmu, kolik jen může obsáhnout. P.S: Verze 124 minut. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Rád prožívám v osamění chvilky filmový melancholie... 2.) Jsem na filmy, kde jsou malý děti (v úchvatnejch rolích debile!). 3.) Thx za titule ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (14.12.2013)

Verzia SE: Žasnem! Jedine titulky bežia. Ani molekuly nostalgie sa nehýbu. Ani opona nespadla. Ani diváci nežmurkli. Ale všetko raz končí, ako aj Nuovo cinema Paradiso. Ostanú len ruiny, v ktorých je márne sa prehrabávať. Len sa zbytočne zraníte na črepine niektorého pohyblivého obrázku, ktorý sa čiastočne uchoval. Som vďačný dnešnej dobe, že nás od toho chráni vďaka súčasným možnostiam, aspoň čo sa filmu týka. Ale to tiež nie úplne. Vidieť niečo prvý raz má podobný význam ako naposledy. Ten zážitok sa nedá opakovať. Snáď ma chápete. Ak aj nie, tento film by ste mali. Ako každý kto na čsfd nie je len náhodou. Každopádne ak raz dospejem k názoru, že Boh existuje, budem mu asi pripisovať Morriconeho hudbu. (07.07.2013)

Opravdu velice pěkný film s krásnou Morriconeho hudbou. Na filmu se mi nejvíce líbila první "nostalgická" část kde sledujeme nejen začátky kina zmíněného v názvu filmu ale také zde pozorujeme vztah promítače Alfreda (nejlepší postava filmu) a malého Tota. Druhá část kde už je Toto dospělí a přebírá kino už není tak zajímavá ale naštěstí film nijak nekazí. Pro mě určitě zajímavější a stravitelnější film než třeba takový (stylově podobný) Amracord. (05.05.2008)

Křišťálově čirá nádhera vepsaná do starého celuloidu. Amarcordovská atmosféra zašlého italského maloměsta, bodrý styl vyprávění a překrásná metafora lidské paměti, vepsané do míst a věcí... Tornatore sice není nijak zvlášť náročným vypravěčem (těch pár aluzí jako je Odysseův pes a Ariadnina nit člověk skutečně nemusí příliš hledat, podobně jako pointa přichází samozřejmě, bez jinotajů), ale dokáže se neuvěřitelně do svých obrazů vcítit. Překrásná je i kamera Blasco Giurata a samozřejmě hudba Ennia Morriconeho obstarává tolik nutný leitmotiv, na který se pro nostalgickou křehkost a delikátní melancholii nezapomíná. Herecké výkony jsou v některých částech možná až na hranici přehánění, ale rozhodně to neplatí pro klíčový part "zasvětitele" Alfreda (báječný Noiret). Bio Ráj si v poklidném tempu saxofonu pohrává s nejzásadnějšími otázkami lidské existence, neobtěžuje s filozofickou komplexností, ale odpovídá jednoduchou melancholií ztraceného ráje. Ne nepodobnou té, kterou František Hrubín zachytil v Romanci pro křídlovku. Tahle místo poutí voní celuloidem a ztracenou krásou černobílých šlágrů. Film, který si mě naprosto omotal kolem prstů. Už se nemůžu dočkat shlédnutí director´s cutu. (31.12.2007)

Svůj komentář rozdělím do dvou, spolu poměrně málo souvisejících, částí, stejně jako jsem měl pocit, že byl rozdělen film... První polovina, s příhmouřením oka snad i dvě třetiny, jsou skutečně líbezné, film nikam nespěchá, rozmýšlí o životě, o šťastném dětství, o hřejivém vztahu starce v roli mužského vzoru a malého kluka, ale přitom diváku nic nepodstrkuje. Bio Ráj si plyne vlastním životem v uvolněné a něžné atmosféře, vzdává hold filmu, vyjadřuje k němu nezměrnou lásku a nostalgicky nahlíží na minulá léta kinematografie. Pak ale do filmu vstupuje nový element - žena - a jako obvykle, všechno zkazí :) Ne, samozřejmě, tak jednoduché to není, láska k dívce nahrazuje lásku ke kinematografii a byť je více okoukaná a méně noblesní, než láska ke kinu Paradiso, jako důležitý element v životě Tota, ve filmu nepřekáží... Nepřekáží dokud Director's Cut nevyrukuje se závěrem, který ani nelze nazvat "závěrem" v klasickém slova smyslu. Jsem člověk, který ve zdraví přežil zakončení Návratu Krále, jsem relativně citlivý divák, jež se nechal pohltit Zápisníkem jedné lásky, ale co je moc, to je moc... ČTYŘICETIPĚTIminutový epilog, který chce urvat všechno pro sebe, dělá z diváka emocionálně labilní opičku a najednou tematizuje všechny možné city pomocí milionu sentimentálních pohledů a tuny přeslazeného patosu? Ne děkuji. Pokud existuje něco jako základní schéma dramatu / dramatický oblouk, tak 45 minutový závěr přeci nemůže fungovat. Film nerozvíjel vztah Tota a Eleny natolik, aby jejich opětovné shledání byl schopen divák prožívat jako u zmiňovaného Notebooku, Forresta Gumpa apod... Zkrátka vyhněte se 170 minutové verzi obloukem, jinak hrozí, že si nablinkáte pod košili, 123 minutový SE by mohl být fajn. 6/10 (13.07.2010)