Král Ubu

Nefalšovaná groteskní avantgarda devadesátých let. A navíc, vážně vtipná. Zobrazení věčné lidské touhy po moci, majetku a ovládání lidí, v postavě zbabělého, negramotného primitiva z dna sociálních poměrů, který za pomoci, čeho jiného než násilí, vyšplhá na vlastní trůn, na kterém v podvlíkačkách s načesaným kohoutem a ukradenou korunou rozhoduje o osudu národa, je chvílemi až geniálně trefné. A to bez diskuze díky dvojici Labuda - Bílá. I když Lucku musel režisér nepochybně držet dost na uzdě, což např. Troška neřešil, spíše naopak, zde jí to sedlo úžasně. I Karel Roden tu herecky tak nějak nachází sám sebe. Vskutku skvělá legrace a originální zpracování mne stále nutí přemýšlet ještě o jedné hvězdičce navíc. (10.04.2016)

Rozetnout český televizní gordický uzel zvaný KRÁL UBU není snadné. Určitým východiskem může být v tomto ohledu záměrné pozvednutí dna-fekálie do svébytné estetické kategorie. Fekálno-dada (Voskovec s Werichem překládali toto prastaré slovo avantgardy, které zanedlouho dovrší století svého duchovního bytí, jako hovadno) je přitom nejen tvárným kompozičním principem díla, ale současně i jeho dějovým východiskem. Věci i vrcholně estetické a působivé, krásné nejen výtvarně, ale i duchovně, se tu doslova lámou jako odraz naší tváře v zkřiveném zrcadle. Omezenost, spoléhající na poněkud soudněji vyvedenou vlastní sociální inteligenci, má za těchto okolností pré. V takto vzniklém grotesknu doslova nahmatáme i prvky další: absurdno šedesátých let (pojetí královy postavy) i ponurost postmoderny (asi nejvíce v pojetí matky Ubu v strhujícím podání Lucie Bílé, které tato postava zřejmě byla šita opravdu na tělo.) Nuda náhle dostává koncept a nosné herecké výkony ztrácejí poslání svorníku, ale naopak získávají oporu, základ, z nějž jejich kvalita vynikne o to náležitěji (vedle dominantního Labudy na sebe upozorňují bezchybným výkonem i Polívka s Poullainovou, car Ivana Vyskočila, ale i důstojník Karla Rodena). Estetické kvality kamery i režijní promyšlenost tohoto aspektu KRÁLE se tak nevymykají z kompozičního celku, ale ústrojně ho doplňují a rozvíjejí. Postmoderní vývojová polistopadová tendence až okatě si libující v opaku krásna tu nachází, zdá se, svůj nesporný i umělecký vrchol. Je na divákovi, aby si v této vesměs "ze vzduchu" zvládané spleti našel svůj koutek vrcholného vlastního důvěrného zážitku. V tomto případě určitě nebude ochuzen. (06.08.2009)

Že by F.A. Brabec dokázal natočit skvělý biják, toho se myslím nedočkám, ačkoli jsem v životě zažil už docela hodně. Film má typické znaky jeho tvorby, tzn. výbornou kameru, výtvarnou stylizaci a kvalitní herecké obsazení, ale jinak skutek utek. Příznivci a znalci díla Alfreda Jarryho budou nejspíš trpět, ostatní ocení absurditu příběhu a jeho grotesknost, byť zdaleka nedostahuje kvalit předlohy. Mně osobně nejvíc utkvěla v paměti Lucie Bílá se svojí filmovou písničkou. Celkový dojem: 55 %. (10.04.2009)

Ve (zatím viděných) filmech F.A. Brabce absentují postavy. Svádí k tomu fakt, že si z literárních adaptací (jiné Brabcovy snímky jsem doposud neviděl) vybírá díla, která neobsahují hrdiny, ale pouhé typy a schematické konstrukty - které ale v předlohách (díky žánru nebo celkovému smyslu) fungují. De facto žádné z Brabcem adaptovaných děl nemá příběh (lyrické balady, absurdní hra, romantická báseň, lyrizovaná novela). Brabec je "vizuální" režisér, což je logické, ale bohužel to nestačí. Naprosto neumí vyprávět příběhy (které si, pravda, k adaptování ani nevybírá) a dokonce neumí vyprávět ani obrazem, neumí dát obrazům ideový smysl apod. Jeho snímky tak připomínají kamerová cvičení, v nichž herce nikdo nebyl schopen donutit hrát a ti tak pouze deklamují text (doslova text - nejedná se o scénáře). Když to teď hodně zjednoduším, tak Brabec stojí přesně mezi narativní a nenarativní kinematografií - jeho filmy ani nevypráví příběhy, ani nenesou žádné ideologické poselství, jelikož to jsou pouhé obrazy bez náplně a beze smyslu (o koherenci nemluvě). KRÁL UBU mi přesto připadá jako záslužný počin, jelikož alespoň náznakem připomíná jedno veliké dílo (KYTICE záslužná není, jelikož ilustruje a připomíná literární dílo, které ale připomínat nepotřebuje, jelikož jej všichni znají; potřebovalo by spíše adaptovat). (10.05.2013)

Otče Ubu, dýchněte na mě! Měl jste k snídani dva dny chcíplého tchoře?! Totální haluz ani nevím co k tomu napsat. Po letech opět viděno a rozsekalo mě to takovým stylem, že musím jít na plnou palbu. Na druhou stranu chápu, že pro někoho je to nestravitelný. Film pro běžnýho diváka to věru není. Podle mě každopádně Brabcův tvůrčí vrchol což ale není až tak jeho zásluha.Táhne to hlavně geniálně ujetý scénář a typologicky naprosto přesní herci. Brilantní satirická groteska dosaditelná do libovolné doby a země. Fakt mě to rozbilo.100% (04.12.2019)