Quo vadis, Aida?

„Ále, kráčím si takhle vstříc pěkně zkurvené životní mizérii, přičemž u toho budu dost hustě sugestivní, místy až močopudná, taxi holky a pupušové určitě nachystejte kapesníky.“ Dramaticky docela silný až tísnivý film, u kterého si rozhodně nebudete vesele podupávat Verdiho árie či pobrukovat Sienkiewiczovo libreto k nim, jak by mohl název napovídat. Válka je prostě zmrd, kor válka mezi necivilizovanými animálními hovady na obou stranách, kterou pak vesměs odsírají civilisté. Je sice trochu tendenční svinstvo, které leckomu může černovybělit historické události, už tak oběma stranami 25 let post coitum brutálně zkreslované, vyobrazit Srby jako největší kundy a nezmínit, co za SS zvěrstva poturčenecký dobytek z ARBiH pod vedením snad nejhoršího (a asi i nejvychcanějšího) válečného zločince celého konfliktu, Nasera Zkurviče, jenž paradoxně vyklouzl z celé té Haagské frašky, neméně masově prováděl před Srebrenicí etnickým srbským civilistům v rámci účelových provokací, čistek i čirého sadismu. Takže si pěkně zachovejte divácky odstup, jediná pravdivě černobílá věc na celém spektáklu bylo vyobrazení obvyklých zpolitizovaných impotentů z UNPROFOR, kteří naslibovali bezpečné zóny, načež hezky Mladičovi nashromáždili celé porážkové stádo a arivederči, čímž jsou de facto za celou tu masárnu úplně stejně odpovědní. (22.09.2021)

Chápu, no.. Historická hrůza a  filmový doják, tak nějak automaticky mířící k hromadné sklizni všelijakých drahokovových naháčů, lvů, medvědů atd... Ale mě to prostě minulo... Když si budu chtít pustit nějakou tragickou frašku o impotenci modré helmy (protože frustrace právě z UN předposranosti je zdaleka nejsilnější pocit co ve mě film vyvolal), asi šáhnu po nějaké verzi rwandské zpovědi generála R.Dellaira. (19.03.2022)

Jakmile jsem uviděl  jméno na režisérském postu, bylo mi jasné, že se spokojenost nemůže dostavit. Svými dosavadními kousky mě Jasmila Žbanič nedokázala na rozdíl od filmové kritiky o svých kvalitách přesvědčit. Ani Aida neoplývá darem své diváky strhnout, stejně jako u předchozích prací Žbanič jsem měl pocit nevýrazné práce s filmovým obrazem a neschopnosti vyvolat u diváka emoce v místech, které by si to zjevně zasloužily. Po umělecké stránce sice jen průměrné, ještě je tu ale výbušné téma největšího masakru s příchutí genocidy od 2. světové války na teritoriu Evropy... Lehce tedy přimhouřím oko abych si obhájil čtvrtou hvězdičku a 70 % celkového dojmu (03.06.2024)

Určite mnohí videli mapu zemegule so zakreslenými tektonickými kryhami, ktoré na seba tlačia, podsúvajú sa jedna pod druhú a na tých miestach vybuchujú sopky a sú tam časté zemetrasenia.  Podobnú mapu by bolo možné nakresliť s čiarami, kde sa dotýkajú dve náboženské alebo etnické zoskupenia. Aj tam z času na čas vybuchujú konflikty. K nám je najbližším takým miestom územie bývalej Juhoslávie. Tam sa odohrali udalosti znázornené vo filme. Neviem, čo im predchádzalo, ani čo nasledovalo po nich. Rok pred nimi za tri mesiace vyvraždili Hutuovia 800 tisíc Tutsiov a svet si to takmer nevšimol, lebo Afrika. Spoločnou črtou oboch udalostí je prítomnosť tých panáčikov v modrých prilbách, ktorí sú bez právomocí a v prípade konfliktov aj bez rozhodnutí vrchnosti. Sú pri tlmení konfliktov užitoční asi tak ako vatikánska švajčiarska garda. Ale k filmu. Podľa mňa celkom verne (nestotožňujem s pojmom pravdivo) znázornil vývoj udalostí v "bezpečnej zóne" až do tragického konca časti účastníkov. Filmom nás sprevádza tlmočníčka a jej postoje vyprovokovali niekoľkých užívateľov ku kritike jej správania. Je to úplne absurdné, pretože tam išlo o ovládnutie davu vojenskými prostriedkami a nie o demonštráciu osobných morálnych postojov. V tej situácii bol pokus o záchranu vlastnej rodiny maximom možného. Veď tí hrdinovia v modrých prilbách ustupovali omnoho radikálnejšie a im v podstate nič nehrozilo, nanajvýš, že im niekto z hlavy modrú prilbu zoberie. Tento film mi pripadá vydarenejší, ako Hotel Rwanda, ale žiakom by som ho (ako niekto navrhol) v školách nepúšťal. (14.12.2021)

Nepříjemný, vyčerpávající film, v němž ženská protagonistka v prostoru jediné evakuační fabriky pomyslně prošlape nikoli plesové střevíce, nýbrž sněhule sibiřského důstojníka. Dojem nevyhnutelného selhání veškerých chaoticky organizovaných snah se vtírá pod kůži a my jen odevzdaně sledujeme, kdy a jak k tomu dojde. A byť po nás film nevyžaduje nějaké hlubší zapojení a jeho sdělení funguje velmi univerzálně, konec nás opravdu zmrazí. Když už rekonstruovat tragické kapitoly dějin s důrazem na přehlíženou a přitom výsadní woman-power, pak právě takhle - a Jasna Duričic předvádí úžasný výkon, za který by si zasloužila všechny Oscary světa. 85 % (15.01.2022)