Quo vadis, Aida?

I keď je samozrejmé, že som vedel o konflikte, ktorý mapuje tento príbeh, ale som čakal, ako to režisér pojme. Či to bude niečo podobné ako Katyň, Volyň alebo sa režisér nevyberie smerom krutosti a bezcitnosti, ale pôjde smerom beznádeje a zúfalstva. A naozaj som v tomto prípade dúfal, že film pôjde druhým smerom a tak aj bolo a to som bol naozaj rád. Je to celkom reálne znázornené a záchrana životov svojich blízkych je tu podaná neskutočne emotívne a citlivo. Herecky to bolo ukážkové a aj vedľajšie postavy ako keby boli vzaté z tej doby v ktorej sa venuje film. Naozaj celé mi to prišlo nepredstierané a skutočné a tak bolestivé i znepokojivé, že takéto zverstva sa môžu stáť aj v civilizovanom svete a nikto tomu nechce zabrániť, lebo dotyčných sa to nedotýka a  je to rozhodne smutné. Silné 3*. (19.07.2023)

„VÍTE, CO SE TAM VENKU DĚJE?“ … „NEKOMPLIKUJTE TO JEŠTĚ VÍC. DĚLÁM MAXIMUM V RÁMCI SVÝCH KOMPETENCÍ…“ ///    Srebrenica 1995 – další důkaz neschopnosti OSN. Téměř dokumentárně natočený válečný drama předvádí deprimujícím způsobem kousíček z historie lidstva. Tady je celkem jedno, jestli jste Srb, Bosňák nebo Chorvat. Boj zoufalý matky o přežití její rodiny, přestože je pod ochranou OSN – na tohle by ti páprdové z New Yorku a Nizozemska neměli nikdy zapomenout       ///  NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle historie. 2.) Jsem hrdej voják UNPROFOR (a navíc Holanďan).   /// Thx za titule „desade“.     /// PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  ** (10.10.2021)

RECENZE: Quo vadis, Aida? je film, po kterém se těžko dýchá. Srebrenica ožívá - Českokrumlovský deník Masakr ve Srebrenici, který v roce 1995 spáchali na civilním obyvatelstvu Bosny a Hercegoviny vojenské jednotky Republiky srbské pod velením generála Mladiće, otřásl ve své době nejen Evropou a dodnes, více jak 25 let poté, se s ním Bosňáci nedokázali zcela vyrovnat. O to větší díky patří těm, kteří se zasloužili o filmové zpracování této citlivé látky; nejvíce pak režisérce Jasmile Žbanić, jež k tématu přistoupila s náležitou úctou i tvůrčí naléhavostí. Výsledkem je film neobyčejně silný. Chvílemi možná sklouzává k emočnímu vydírání, jinde ovšem útočí tak přirozeně až divákovi naskočí husí kůže. A to doslova, jelikož film sám nevynechá vůbec nic. Režisérka s dokumentární věrností přesně zachycuje několik málo dní před masakrem. Vše nazírá očima tlumočnice Aidy, pracující na holandské základně OSN. Aida je původní profesí učitelka, stejně jako její manžel, ředitel místní školy. Mají dva syny a nic nenasvědčuje tomu, že by se jejich budoucnost měla ze dne na den sesypat k zemi. V okolí nicméně zuří válka a osud pomalu, ale jistě začíná rozdávat nemilosrdné karty. Quo vadis, Aida? je skvěle vystavěno a filmařsky se rovněž pohybuje na značně vysoké profesní úrovni. Ve finále pak nerozhoduje ani tak moc o čem, nýbrž jak vypráví. Význačná je zejména práce s atmosférou, která by se dala označit za tíživě mrazivou. Se závěrečnými titulky musí každému v duši vyvstat otázka, jak je možné, že se i v dnešní době může udát něco takového. Odpověď však zůstává stále stejná, ať už jde o holocaust nebo Srebrenici. A i když to pro slabší povahy nebude lehké, je rozhodně proč na film Quo vadis, Aida? do kina vyrazit. Pojednává totiž o poměrně nedávné historii, která by se už nikdy neměla opakovat... 75% (15.10.2021)

Každý jsme jen jakousi buňkou, polem s klesající intenzitou, mezikružím, v jehož středu jsme my sami, dalším okruhem jsou naši příbuzní, dalším prátelé a známí, a dalším a třeba vlastní etnikum. Pro ostatní lidi máme už sotva nějký pojem v tmto smyslu. To, co se u každého mění a je tak jiné, jsou napětí a odstředné a dostředné síly mezi jednotlivými mezikružími, které se mohou v určitých situacích až zapouzdřit. Dejme tomu, že Aida nakonec tyto kruhy prolomila a splynula s "dětmi svého národa". Možná to ale byla jen ta jedna jediná Aida. Co ostatní Aidy? - Všichni moji oblíbení uživatelé dali ****, možná vzhledem k 20% nejistotě, která je zřejmě historická. (21.11.2022)

Nevedel som, že táto udalosť je nielen hanbou srbskou, ale aj holandskou... a nakoniec aj každého, kto jej mohol zabrániť zo širšieho uhľa pohľadu, čiže aj všetkých, kto sa na konflikte zúčastňovali a kto ho chcel aj aktívne ukončiť. Tu tej aktivity príliš vidno nie je. Žbanič musela vymyslieť spôsob, ako film o Srebrenici nakrútiť tak, aby bol pozerateľný, t.j. diváci netrpeli neustále pohľadmi na vraždenie a utrpenie civilistov. Naopak sa jej podarilo nakrútiť film, ktorý je po celý čas napínavý a drží pohromade, s hlavnou postavou sa ihneď stotožníte a aj tak tú hrôzu cítite, ale film si užívate ako kvalitnú a informačne dôležitú filmárčinu. (21.10.2021)