Krvavý román

Rozhodně je to film pro fajnšmekry a ne pro typické návštěvníky DVDpůjčoven. Celkem těžko hodnotitelné. O nějakém ději se nedá moc hovořit. Je celkem dost absurdní a spletitý, ale zároven se dá popsat jedním slovém: BRAKOVÝ. To ale zdaleka neznamená že by film byl špatný. Tento experiment je poctou celé řadě žánrů a konkrétních tvůrců. Počínaje němími groteskymy, pkračuje klasickými horory třicátých let, filmy Karla Zemana až po např. Limonádového Joe. vyzdvyhnout se musí také práce s kamerou a celková výtvarná stylizace. myslím že Krvavý román je co do vizualní stránky nejzajímavější a nejzdařilejší počin devadesátých let. škoda jen že ke konci režisérovy docházely nápady a bylo to znát. (31.05.2006)

Je mi to moc líto a zároveň jsem naštvaná! Začátek filmu je krásnou poctou počátkům kinematografie, němým černobílým snímkům a je opravdu kouzelný. Pak se v záběru objeví mikrofón, němý film začnou nesmyslně střídat mluvené pasáže, výtvarný výraz ztrácí jednotu a já ztrácím přehled cože to vlastně sleduju. Na konci si připadám jako ten hafan, který sežral dort splácaný pejskem a kočičkou. Horror Challenge Tour. (15.01.2016)

Josef Váchal v rozsáhlé předmluvě ke Krvavému románu píše mimo jiné toto: "V Církevním Dějepisu dr. Kryštůfka napočítal jsem na 3302 stranách zaznamenání o 48 000 vraždách, které se udály od starověku do nového věku zásluhou církve svaté i pohanů a kacířů (...) na bojištích, v žalářích, na popravištích a hranicích, válkami a pronásledováním, ohněm inkvisičním a jedy papežů - jsou skutečnými událostmi a příšernou pravdou proti vymyšleným vraždám v románech krvavých, a přec žádnému z osvětářů nenapadne navati podobné dílo vražedplným brakem nebo krvákem:" :o) Těžko říct, zda by byl autor s filmem spokojen. Tento srdnatý zastánce brakového čtiva jakožto zdravého ventilu přikládal skutečný původ mravní zkázy církvím, politice a sportu (souhlasím ve všech bodech obžaloby), ale překvapivě nejvíc biografu. No, možná že Krvavý román by ho obměkčil. Jaroslav Brabec převedl srandovně kostrbatý syntax předlohy do láskyplné parodie na diletantské začátky kinematografie a to byl skvělý nápad, pro které mu odpustíte i nějaké to hlušší místo. KR se tím zařadil k oněm formálním kuriozitám českého filmu jako je Happy End nebo Valerie a týden divů a stejně jako ony měl sice mizivou návštěvnost, ale po letech bývá znovuobjevován, rehabilitován a milován. Ostatně - tak jako předloha. 80% (25.09.2006)

Výborná pocta němému filmu a vůbec začátkům kinematografie. Hodně se mi líbilo jak se jakoby mimoděk objevuje zvuk a titulky se stávají jen jakýmsi parodujícím prvkem. Knihu jsem nečetl, proto jsem se ději věnoval jen napůl, ale i tak jsem to celkem zvládl. Každopádně vizuální stránka i herci mě hodně potěšili. (26.05.2006)

„Recepis na tento v celém světě nejsilnější grog pocházel od jednoho učitele z Brna, který nedávno piráty vyloven z moře, smutně již pošel.“ Pro mě osobně je Krvavý román malým zjevením (min. na domácí scéně určitě). O jeho existenci jsem dlouho vůbec netušil a podobně to tak mám i s osobou Josefa Váchala (u kterého ovšem ani netoužím po knižním či jakémkoliv jiném „seznámení“). Důležitý je u Krvavého románu především jeho žánr, kterým není béčkový horor (jak by se možná mohlo na první pohled zdát) nýbrž parodie s mnoha odkazy (např. i na Limonádového Joea). A pokud nebudete dění sledovat touto, řekněme zesměšňující, optikou, těžko snímek plně doceníte. Ono zpočátku není film zrovna jednoduché sledovat, protože obsahuje hned několik zdánlivě (!) vůbec nesouvisejících a řeklo by se až zcela oddělených příběhových linií, jenže ty se postupně schází, proplétají (jakoby diletantsky, podle zcela vlastních pravidel), a to se děje souběžně s vývojem kinematografie (který začíná érou němého filmu, posouvá se k počátečním zvukovým atd.). A právě zvuková stránka (ten mikrofon v lese!) je spolu s hudbou na filmu dominantní, a řekl bych také, že velmi dobře zvládnutá. To samé se však dá říct i o „brakové“ trikové stránce (se spoustou krve) a stejně tak té vizuální (navíc kouzelná „porucha“!). Co však opravdu dominuje, je práce maskérů, kterou bych si troufnul označit za téměř mistrovskou. Nejen, že jsem některé herce pod nánosem maškarády vůbec nepoznal, u filmu bych směle vyhlásil soutěž o „největšího zjeva“, přičemž sám vlastně nevím, zda mě z těch „echt“ nejvíc dostal Bartoška, Šteindler či třeba Hrzánová (potěšilo i obsazení hereckého barda Kemra). Nejvíc mě sice bavil hlavně film němý, se všemi těmi mezititulky, u kterých jsem co chvíli smál nahlas, ale ani s dalším průběhem jsem rozhodně nezůstal vážný, protože to už herci mohli zcela využít svých hlasivek a některé „výšplechty“ opravdu stály za to. Navzdory nesourodosti jednotlivých příběhových linií, které jsou někde slepeny „trochu“ necitlivě, se filmem navíc line nezaměnitelná atmosféra, která je přítomná i ve scénách s „autorem“. U těch však musím poznamenat, že posledních necelých 10 minut filmu mě docela dost nudilo a nezachránil to ani „troj-Pavelka“ (možná mělo jít už o čistě skládání úcty Váchalovi, ale to jsem bohužel ocenit nedokázal). Celkově to tak vidím na prozatím slušné 4*, ale film přímo nabádá k další projekci, u které už odpadne ten prvotní lehce šokovaný dojem ala „co to vlastně sleduju?“. „Kuba udil mrtvoly z pathologie a dodával je klášteru svatého Sulcipiciusa, kde z nich Bruna vytvářel oblíbenou polévku. Proto byla ta polévka pro chudý lid tak výtečná, že masa z ní bylo dost a mnoho nestála.“ (17.06.2015)