Želary

Nejhorší na Želarech je kupodivu (a bohužel) Anna Geislerová. V Jízdě a Výchově dívek v Čechách je brilantní, ale do Želar se NAPROSTO typově nehodí. Kdyby byla opravdu dobrá herečka, možná by dokázala být „negeislerovská“, ale bohužel asi opravdu nebude tak dobrá, jak jsem si původně myslel. Téměř celá první polovina filmu je slabší (hlavně díky ní). Potom se ovšem děj začne týkat především ostatních obyvatel Želar a to je záchrana filmu. Jozova Hanule je ostatně jenom jakýmsi prostředníkem k vyprávění mnoha minipříběhů. Ondřej Trojan vcelku příjemně překvapil hlavně hezkými vesnickými obrazy a jsem zvědav, s čím přijde příště. (06.05.2004)

Nádherný pohnutý příběh pod rouškou velkého středoevropského filmu, čímž nemám na mysli jen onu středoevropskou koprodukci, ale fakt, jak propojený byl tehdy prostor bývalé habsburské monarchie a o co více se ještě slil pod nárazy vln událostí druhé světové války... Už ve fázi literární předlohy zdůrazněn antiválečný rozměr - válka je cosi destruktivního, ničivého, voják, lhostejno zda okupant či osvoboditel, přináší do vesnice jen zmar a do běžného života horalů nepatří, je cizorodým, destruktivním prvkem... Dualita dvou naprosto cizorodých světů, západu a východu, českého města a zapadlé východní horské vesnice, světů dvou odlišných životních stylů, nekompatibilních životních hodnot, je propojena útěkem hlavní postavy - utajeného vypravěče příběhu - od poněkud lehkovážně pojímané hry na konspirační odboj ke skutečně hlubokému poznání jiného civilizačního rámce, od pohodlného života městské smetánky k boji o přežití. Zprvu závratná kulturní propast mezi Jozou a Eliškou/Hanulí, mezi městem a vesnicí, se postupem událostí a vlivem nutnosti pomalu zaváží a mezi zprvu tak nesourodými lidmi vzniká pouto, jehož prohlubování a upevňování je jednou z nejpoetičtějších částí vyprávění. Baladické ladění je další nesporně cennou devizou knihy/filmu a režiséru Trojanovi se celkem šťastně podařilo přenést onen rozměr i do své filmové adaptace baladickych povídek Květy Legátové. Tragické vyústění je tedy očekávanou součástí pohnutého příběhu... Rušivým elementem je pouze fakt, že film je výrazně epický, přičemž ostatní složky jsou spíše upozaděny, při každé další projekci tedy divák znalý vývoje příběhu trochu ztrácí na intezitě diváckého prožitku oproti prvotnímu setkání s touto látkou... (08.05.2014)

Tak tohle jsem nečekal. Želary nejsou filmem, který se vám dostane pod kůži - on se vám dostane pod srdce. Ano. Citlivý příběh, nádherná kamera, překrásná hudba a Aňa Geislerová v životní formě. Opravdu, že se mi to dostane až "pod srdce" jsem nečekal. Ani mi nevadila, (na český film), ta dlouhá stopáž. Krásně to uběhne, a vy to musíte buď milovat, nebo nenávidět. (23.04.2008)

So Želary som mal jeden výrazný problém, a to nevyvážené tempo rozprávania. Jeho záverečná pasáž patrila k tomu najlepšiemu, čo som v českom filme, zaoberajúceho sa históriou druhej svetovej vojny, videl. Lenže to predtým je bohužiaľ príliš naťahované, predvídateľné a iba málo záživné. Je to škoda, pretože Želary pôsobia v dobrom zmysle slova západne, Trojanov štýl je tu o niečo vyzretejší, ako je zvykom v lokálnej žánrovej konkurencii. Želary som videl pomerne dávno a už sa k nim asi nevrátim. (27.07.2012)

Že bych byla nějak zvlášť uchvácená, to se říct nedá. Děj je neuvěřitelně předvidatelný a zbytečně překombinovaný, kdyby se tvůrci víc soustředili na pár věci a nesnažili se do filmu nacpat co nejvíc, asi by to scénáři a příběhu hodně prospělo. Na druhou stranu musím přiznat, že na české poměry jde po technické a výpravné stránce o hodně nadprůměrný počin, i hudba se mi výjimečně líbila (i když poměrně silně vykrádá Nymana - hlavně jeho orchestr z Piana). (12.12.2006)