Želary

Nejhorší na Želarech je kupodivu (a bohužel) Anna Geislerová. V Jízdě a Výchově dívek v Čechách je brilantní, ale do Želar se NAPROSTO typově nehodí. Kdyby byla opravdu dobrá herečka, možná by dokázala být „negeislerovská“, ale bohužel asi opravdu nebude tak dobrá, jak jsem si původně myslel. Téměř celá první polovina filmu je slabší (hlavně díky ní). Potom se ovšem děj začne týkat především ostatních obyvatel Želar a to je záchrana filmu. Jozova Hanule je ostatně jenom jakýmsi prostředníkem k vyprávění mnoha minipříběhů. Ondřej Trojan vcelku příjemně překvapil hlavně hezkými vesnickými obrazy a jsem zvědav, s čím přijde příště. (06.05.2004)

Nádherný pohnutý příběh pod rouškou velkého středoevropského filmu, čímž nemám na mysli jen onu středoevropskou koprodukci, ale fakt, jak propojený byl tehdy prostor bývalé habsburské monarchie a o co více se ještě slil pod nárazy vln událostí druhé světové války... Už ve fázi literární předlohy zdůrazněn antiválečný rozměr - válka je cosi destruktivního, ničivého, voják, lhostejno zda okupant či osvoboditel, přináší do vesnice jen zmar a do běžného života horalů nepatří, je cizorodým, destruktivním prvkem... Dualita dvou naprosto cizorodých světů, západu a východu, českého města a zapadlé východní horské vesnice, světů dvou odlišných životních stylů, nekompatibilních životních hodnot, je propojena útěkem hlavní postavy - utajeného vypravěče příběhu - od poněkud lehkovážně pojímané hry na konspirační odboj ke skutečně hlubokému poznání jiného civilizačního rámce, od pohodlného života městské smetánky k boji o přežití. Zprvu závratná kulturní propast mezi Jozou a Eliškou/Hanulí, mezi městem a vesnicí, se postupem událostí a vlivem nutnosti pomalu zaváží a mezi zprvu tak nesourodými lidmi vzniká pouto, jehož prohlubování a upevňování je jednou z nejpoetičtějších částí vyprávění. Baladické ladění je další nesporně cennou devizou knihy/filmu a režiséru Trojanovi se celkem šťastně podařilo přenést onen rozměr i do své filmové adaptace baladickych povídek Květy Legátové. Tragické vyústění je tedy očekávanou součástí pohnutého příběhu... Rušivým elementem je pouze fakt, že film je výrazně epický, přičemž ostatní složky jsou spíše upozaděny, při každé další projekci tedy divák znalý vývoje příběhu trochu ztrácí na intezitě diváckého prožitku oproti prvotnímu setkání s touto látkou... (08.05.2014)

Nedávno jsem kdesi četl, že Želary jsou skvělý příběh, bohužel jen průměrně vyprávěný.... Já si to nemyslím... Želary mají bezesporu své "mouchy" a jsou všechno, jen ne průměrně vyprávěné. Ondra Trojan odvedl dobrou práci (v mých očích ano). Dokázal z herců dostat to nej, co v nich bylo, přirozenost Aňi a G.Cserhalmiho a ostatních herců byla obrovským kladem... A ać nejsem úplný přítel hereckého projevu Mirka Donutila, musím se před jeho rolí zde sklonit... Zmiňovaný projev herců někde v "Kotárech", citlivá kamera, silný,leč předvídatelný příběh a malá Trojanová s kozou jsou klady tohoto filmu... Navíc jsem skálopevně přesvědčen, že O.Trojan do toho dal ze sebe vše... a ty zmiňované "mouchy" nevidím, já je totiž nechci vidět.... (07.03.2006)

Tenhle film jsem docela dlouho odkládal, protože jsem neměl chuť k depresivnímu životu přidávat ještě další depku navíc... Nicméně, co se týče emocí, trochu po mně stekly. Anebo mi nepřijde depresivní zrovna tohle... Myslím, že Geislerové ta role moc na tělo nepadla, jiná herečka v ní mohla zářit úžasně (nicméně sama od sebe tak nepřesvědčivá ve sbližování s Jozou asi nebyla, to ji nejspíš musel vést režisér, že...). Spousta zajímavých roliček a jedna velká Cserhalmiho. Donutil... říkám si, že bych ho rád viděl v nějaké větší nepitvořící se roli -- ten se mi vyloženě líbil velice. Podobně Dušek mi už obyčejně leze krkem, že je všude (a pořád stejné pitvoření se nebo "humor beze vtipu"... a tady v seriozní roli výborný). Bittová absolutorium, i když nechat ji zpívat mi přišlo od režiséra laciné :) Film vcelku daleko do dokonalosti, ale nadstandard na pokoukání. (24.12.2007)

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení. (07.09.2011)