Bota jménem Melichar

Poeta, bodrý synek, müslitel a vůbec správný super hrdina našeho mládí. Toť Radim Dochleba. Nejvýraznější postava Troškovy vrcholné tvorby, to když ještě dávala smysl a dalo se na ni dívat. Nejvíce mne mrzí, že David Rauch nepokračoval v herecky solidně nastartované kariéře a neoblažil nás v dalších snímcích. Charismatický synek by jistě zazářil. Nu což. Bota jménem Melichar je fajn, je odpočinková, je veselá a je pro celou rodinu. Rozhodně doporučuji, ačkoliv bude těžké dostat od počítače vaše odrostlejší ratolesti. O to víc mne jímá nostalgie, když v televizi zazní Stáňa Hložků a v programu naleznu tento zapomenutý skvost. 80% (08.02.2016)

Ach ty časy...:) Jak příjemně se kouká na film ze školního prostředí ze socialictických dob. Když to vidim, tak si hned vybavim kapsáře, sáčky na přezůvky, společný šatny, jednotnej trikot na tělák a pohodovej život. Hned bych to vrátila. Stejně tak pohodovej je tenhle film. Děj je naprosto jednoduchej a jasnej..všichni už od začátku víme, jak všechno skončí..ale stejně nás baví vracet se do základních škol a vyvádět lumpárny nebo jít k deváťákům a být nervózní kvůli svýmu dokonalýmu idolovi:) Asi nejlepší Troškův film (teda aspoň z toho, co jsem viděla). A mimochodem..ftipná přezdívka "žolík":) (03.08.2008)

K dnešnímu svátku přeju Hromnicím vše nejlepší, hodně štěstí a zdraví, tj. aby jejich kůže nikdy nepopraskala, lásky od jejich majitelky, dostatek kvalitního krému a hlavně dostatek odpovědných majitelů psů, kteří produkty svých čtyřnohých miláčků poctivě sbírají z chodníků, a to prosím né pomocí chudáků mých papírových či igelitových příbuzných, ale pěkně lopatičkou, a házejí je do dostatečné vzdálenosti od trasy do školy, např. sousedům přes plot. (02.02.2016)

"Nakoupit, do čistírny a na hřbitov. Babička má dneska narozeniny." Tak i nějaký ten problém dospělých se tady řeší, ale hlavní je škola. A tady přichází na řadu povzdech: Že já se hůř neučil. Jenže mě to nenapadlo, že by se dalo propadnout z kreslení ze školy do školky. Ale pozdě bycha honit, takže tohle je ta správná vzpomínka na soušky učitelky, přezůvky, pubertu či socialistickou diskotéku v tělocvičně. A samozřejmě na Standu s Péťou, protože na ty jejich odrhovačky nelze zapomenout. (22.06.2016)

Jako dítě jsem to viděl snad dvacetkrát a klidně se na to podívám i dneska, je to prostě taková ideální pohodička na víkendové zabití času. Sice mě ten malý kluk s každým dalším podíváním irituje víc a víc, ale zatím to mez nepřekročilo a nostalgický návrat do školních lavic (archetypy školníka a chemikářky snad někde musí pěstovat, přesně jsem v nich poznal ty své :) ) to hravě přebije. A Nosál rulez! :) (14.03.2011)