Bota jménem Melichar

K dnešnímu svátku přeju Hromnicím vše nejlepší, hodně štěstí a zdraví, tj. aby jejich kůže nikdy nepopraskala, lásky od jejich majitelky, dostatek kvalitního krému a hlavně dostatek odpovědných majitelů psů, kteří produkty svých čtyřnohých miláčků poctivě sbírají z chodníků, a to prosím né pomocí chudáků mých papírových či igelitových příbuzných, ale pěkně lopatičkou, a házejí je do dostatečné vzdálenosti od trasy do školy, např. sousedům přes plot. (02.02.2016)

Kde jsou ty problémy s prvními láskami a přezouváním na základce... Výrazně civilnější zábavný předskokan patetického My všichni školou povinní (1984), který taky monitoruje první a osmou třídu, ukuchtěný s bandou dětských naturščiků v rytmu Hložka a Kotvalda začínajícím Troškou ve stejném roce jako Slunce, seno, jahody. (09.01.2003)

Soudruzi hodnotící ze záplavy soudružek učitelek a soudruhů ředitelů za zády se soudruhy školníky se skrývá celkem dobrá komedie pro menší diváky, která staví nejen na atraktivním školním prostředí (což je samo o sobě zvláštní že se na to dobře kouká, ale do školy někdy aby jeřábem byl človíček dostrkán), ale taky na skvělých dětských hereckých výkonech. Pan Troška leckdy opravdu ví jak se humor dělá, ale občas to jaksi nedotáhne do konce. Což se ovšem, tady nestalo a za zvuků Hložka a Gotwalda, opravuji Kotvalda se z obrazovek televizorů hrne porce slušné zábavy, slušných komediálních situací a nenuceného, lidského humoru. Trochu váhám jestli tam vrazit dvě hvězdičky jenž dávám průměrným komediím, kterým lecky dost schází a nebo třemi hvězdičkami, jenž naopak dávám komediím co vypadají jako dobré, ale v porovnání s jinými celkem zaostávají. Nuže soudruzi, když se vrátíme do dětských let, do školních lavic, na nichž se vedle malovaného penálu z plastu usmívala svačina na vyšívaném ubrousku, tuhle komedii dokážeme lehce strávit. (17.07.2004)

Je to natočeno celkem divácky, pravděpodobně to nikoho neurazí a v rámci žánru dětského filmu tomu asi nejde nic moc vytknout, ale když se zamyslíte nad celou tou zápletkou, tak je to neskutečná normalizační sra*ka s naprosto banálním dějem. Námět k tomuto filmu koloval po Barrandově docela dlouho a není divu, že to nikdo nechtěl točit. Troška z toho nakonec dokázal vytřískat i jakousi poetiku a roztomilost, takže věřím, že tehdejší dětské či dospívající publikum na tento film dnes vzpomíná v dobrém, avšak jeho přínos československé kinematografii je nulový. (10.12.2018)

„Já počkám. Já mám času dost.“ Zase tolik času není. Vyučovací hodina má totiž 45 minut a během ní se musí stihnout spoustu věcí. Děcka se nejdříve musí vyřvat, najít si svoje místo a až potom se může začít učit fyzika nebo výtvarka s Hofmankou. Ta třída byla strašně fajn. Pobavil jsem se u zpívání pod okny, při smíchu Lamkové jsem vždycky měl výbuch smíchu a ta fronta na obědě byla přímo ukázková. Radima Dochlebu jsem měl úplně nejradši, protože v něm jsem se vždycky našel. „On má poslední číslo bot.“ - „Jak poslední?“ - „No, dál už začínají dětský lyže.“ /75%/ (18.11.2020)