Slunce, seno a pár facek

V roku 1989 mala kino premieru druhá časť ľudovo buranskej komédie zo života prostých občanov juhočeskej dedinky Hoštice. Režisér Zdeněk Troška vyprodukoval film "Slunce, seno a pár facek". Je to pokračovanie snímku "Slunce, seno, jahody", ktorý natočil šesť rokov pred tým. Podarilo sa mu dať dohromady takmer všetkých hercov i nehercov z pôvodneho filmu. Obklopil sa tými istými spolupracovníkmi (hudba: Karel Vágner, kamera: Josef Hanuš, scenár: Petr Markov) a celé to pojal v rovnakom duchu jednoduchej vidieckej komédie. Takže sa dá povedať, že je to v podstate taká istá krávovina ako jednička. ** (05.09.2015)

Přelom 80. a 90. let jsem trávil mezi ostravskou galérkou v hospodě na nádraží Střed. Můj tamní přítel Tibor (jenž si na pivo vydělával prodejem triček s Havlem, která šla výborně na odbyt) mě jednoho dne požádal o malou službu. Šlo o to, že si sjednal rande s jednou holkou, ale něco mu do toho vlezlo - jestli bych s ní tedy nemohl zajít do kina, kam ona už zakoupila lístky. Když jsem se dozvěděl o jaký film jde, nebyl jsem věru nadšen. Nakonec mě Tibor přemluvil k nepříliš ochotnému souhlasu. Řeknu vám, každá zkušenost dobrá, ale tohle bylo peklo. Kdybyste si takovou dobu tříbili vkus pravidelným sledováním pořadu Kunst Stucke na rakouské televizi, jako jsem to coby mazák dělal na vojně já, a v civilu pak trávili volný čas např. četbou Buňuelovy autobiografie Do posledního dechu, taky by se vám to nelíbilo. Byl jsem mladým intelektuálem, seděl jsem v kině a zíral na Slunce, seno a pár facek. Každou z nich jsem přímo fyzicky cítil. To mě s gustem fackoval sám Troška za to, že se nesměju s ostatními. Trpěl jsem jako hovado, zatímco slečna dávala nepokrytě najevo, že by nebyla proti tomu, aby se náš "vztah" nějak více upevnil. Své záchvaty veselí prokládala udivenými dotazy, cože se mi to vlastně stalo. Byla to tortura, a já prosil všemohoucího ať už to skončí. Jakmile jsme spolu s davem spokojených a vysmátých diváků vyšli do mrazivého večera, rychle jsem se s ní rozloučil, skočil do první tramvaje, a jel do hospody na Střed zabít Tibora. (28.08.2007)

Intošové a ctihodní teoretici mají z Troškova jména pupínky bez ohledu na konkrétní film, jenže já aspoň trochu znám venkovskou mentalitu a přece jenom ještě pamatuju atmosféru před rokem 89, kdy se ty politicky mířené hlášky setkávaly s obrovským ohlasem u publika. Bylo mi 10 a s rodinou jsem na tom byl dvakrát (letňák ve Zbiroze, Kyjev v Praze Dejvicích), pokaždý kino narvaný k prasknutí, sedělo se i na schodech a hurónský smích provázel hlášky "Ať se propadnu do západního Německa" či "my jsme tu s tou přestavbou tak daleko, že už dnes se máme líp než zítra. Pozítří. Včera. Řekla jsem něco blbě, předsedóó?" A za to, co to ve svý době pro lidi znamenalo, si to dobrý hodnocení zaslouží. Naprosto podepisuju, co píše salahadin. BTW táta prožil dětství v Bavorově, podle něj je to spíš drama ze života než komedie. Uživatel sun.eagle to v první větě komentáře vystihuje naprosto přesně. (23.01.2007)

Nejlepší díl ze všech. Zaráží mě relativně nízké hodnocení filmu, ale nevadí. Film má dvojhodinovou stipáž což je dobře, furt se tu něco děje, film je bláznivější nže jednička, dokonalé herecké výkony má, tomuto filmu je opravdu málo co vytknout. Růžičková je opět dokonalá. Kaplanová co hrála starou babku se mi líbila víc, než ta co hrála v jedničce. Film nemá chybu a proto ho hodnotim na maximum, na 100% = ***** (25.10.2012)

Mi to Troškovo pojetí vtipů připadá stejně přirozené, nepřehnané a odrážející realitu, jako když jsme se ve třetí třídě soutěžili, kdo vymyslí vyšší číslo, a vyhrál spolužák s "tisícpětsetdevětset". Na druhou stranu musím Trošku pochválit, v té době málokdo pamatoval na naše sluchově postižené spoluobčany, a on pro ně natočí celý film. Pravda, my zdraví si musíme dávat na odhlučnění špunty do uší a stejně se pak cítíme, jak kdybysme stáli u repráku po celý koncert nikoli vážné hudby, ále co, to sneseme. Nejvíce hlasového talentu projevovala Růžičková, holt měla v sobě nepřeberné množství hlubin, v nichž mohl vzduch pěkně rezonovat. Málo se o tom ví, ale Růžičková byla naše tajná vojenská zbraň, měla dokonce hodnost generála, v případě boje se s ní počítalo do první řady s úkolem odpuzovat nepřátele jednak zjevem, jednak řevem. Jako dokonalá stíhačka pak byla sama schopna ubránit náš vzdušný prostor. Není náhodou, že do NATO jsme vstoupili až po její smrti, protože před tím jsme ho prostě na nic nepotřebovali. A taky to bylo jedním z důvodů (tím druhým byla touha být prohlášen za svatého), proč šel Kalousek do sebe a uvědomil si, že nějakou tu výzbroj naše armáda prostě mít musí, takže zatímco dřív ukradl cokoli, co nebylo pevně přišroubované, teď z ministerstva obrany odstoupil, založil si novou stranu a začal se chovat mravně. (07.03.2015)