Slunce, seno, jahody

Období: slušných pár let nazpátek. Místo: rodinný stůl s nedělním obědem. Matka: "Koukej jíst." Sestra: "Já už nemůžu, já se pobleju." Já: "Aby ses náhodou..." Vyhodili nás tehdy od stolu obě, ale budiž to důkazem, jak hluboko se člověku zaryje film, který se mu vlastně vůbec nelíbí. P.S. Po letech jsem na to náhodou mrkla a musím se přiznat, že mé mimické svaly to k úsměvu přimělo nečekaně často, tož navyšuji o hvězdičku. (07.07.2007)

V osmdesátých letech minulého století vznikaly převážně komedie. A není se čemu divit, vždyť lidé se nepotřebovali v té době zabývat něčím vážným, ale raději se u televize v klidu pobavili. Není žádným tajemstvím, že české komedie z této éry nemám rád, ale na druhou stranu je považuji za velice povedené. I v Čechách totiž vznikaly kousky, které bychom mohli nazvat jako geniální, a pokud nic jiného, rozhodně je můžeme zařadit do zlatého fondu české kinematografie. Zvláštní osobou, která se proslavila právě v těchto letech, je Zdeněk Troška. Tento režisér má na svém kontě řadu veseloher, které mají všechny úspěch, neustále se vysílají v televizích a vydělávají. Přesto však existuje vysoké množství lidí, kteří nepřiznají, že se u Troškových filmu zasmějí, neboť je považují za mírně pokleslou zábavu. Ale vraťme se zpět k prvnímu dílu trilogie ''Slunce, seno...'' Jednalo se ve své době o nenáročný film, na který se dalo dívat několikrát za sebou. Docela dost se mi líbilo vykreslení života na vesnici, protože nějak podobně jsem to v té době cítil i já, ale jak čas plynul, mé nadšení pomalu mizelo. Nezmizelo však úplně a můžu konstatovat, že pokud nemám nic jiného na práci a chci se podívat na pěknou českou komedii, určitě sáhnu právě po Slunce, seno, jahody. Poslední dobou jsem si ale spíše zamiloval komediální filmy asijské (které se mi líbí více než ty asijská dramata a násilnické filmy), i když jsem jich zatím viděl jen pár. No a pak tu máme také velikou dodávku z Ameriky, která také nikdy nezklame (Táta v sukni je geniální). U jiných národů totiž není v komediích tolik dementností a trapných vtípků. (18.04.2006)

Slunce, seno, jahody mi především přijde jako neochvějná freska českého buranství a pokleslého humoru, která za ta léta prorostla téměř celou naší náturou. Upřímně, neznám nikoho, komu by se tato šílená filmařina Zdeňka Trošky nelíbila a kdo by z ní neodcitoval alespoň jednu hlášku. Tohle je zkrátka "guilty pleasure" film na český způsob! (29.01.2020)

Ach jo, nu ano, pane rejžisére. Když si naserete do postele, dá se to ještě zakrejt pod peřinou. Hotový podobenství! . . . Prapočátek následné stále více upadající série. Tehdy snad ještě pochopitelná >ideově< neškodná - takzvaná lidová zábava. Dvě hvězdičky tedy se zavřenýma očima, snad jen pro neporovnatelnou >kvalitu< ve srovnáním s dalšími >troškařicemi< . Škoda více slov. - - - P.S. (3.4.2009 při lehkém večerním nováckém repete...) To je ale bolest, číst tu ty stále přibývající zasvěceně adorantské komentáře s čtyř a pětihvězdičkovými hodnoceními. Pravda, je to zajímavý doklad kulturního myšlení po čtvrstoletí od natočení téhle >letní komedie< . A vlastně i tak trošku vysvětlení, proč dnešní český divák s takovou oblibou se rochní ve všech těch v současnosti vyráběných tuzemských sračkách... A ten Troška? Lze předpokládat, že nebýt pádu bolševika, dávno byl by z něj už >národní< umělec... Hotovej NÁROD SOBĚ!... :-/ (08.01.2006)

Troškovou vesnickou komedii jsem viděl opakovaně po mnoha letech a jsem až překvapen, jak na mě z větší části skvěle funguje, byť mě dneska bavily věci, kterým jsem jako dítě příliš nerozuměl, zatímco některé scény s babičkou, jež mě v dětství rozesmívala nejvíc, mi teď přišly jako nepříjemné psycho. To některé scény mezi klukem a matkou Škopkovou též, ale podobné prožitky k životě u vesnických lidí s podobnou povahou asi holt patří. Nemám režiséra filmu příliš v úctě, ale tady jsem až zíral, jak byl Troška v mládí v celkem slušné formě, jak jeho inspirace v italských komediích nevyšla zdaleka nazmar, jak dokáže od první chvíle (již od animace krávy parodující lví logo MGM) pravidelně zásobovat film nejrůznějšími druhy větších i drobných vtipů (že jsou mezi nimi později už minimálně dva fekální vtipy, které mi dojem trošku shodily, je už věc další...), také promyšlenými vedlejšími postavami, poutavým vývojem situací (např. v nezapomenutelné zápletce vylepšovací techniky dojení), kdy některé vtipy typu nastupování/vystupování z vlaku či každé ráno zpívající učitelky dle počasí zde úspěšně rozvádí napříč celým filmem, nabídne i minutku pro seriózní hudební vložku s osobitým zpěvem písně v podání Jiřiny Jiráskové atd. Hodně jsem si užil figurku starého záhadného Zvoníčka (Jiří Kostka) a také vesnického „kovboje“ – předsedu JZD v podání Miroslava Zounara. S ohledem na pár trapnějších vtipů sice nejsem nadšen bezvýhradně, ale po menším váhání se přikláním k 4 hvězdičkám: i pro zdařilé zakomponování malé mysteriózní zápletky se strašidelným mlýnem (a jeho znalcem Zvoníčkem, samože :D ) a také pro závěr, nechávající hlavní postavě možnost pro realizaci svobodného rozhodnutí. Čekal bych, že se mladý pan brigádník vrátí do vesnice, která ho potřebuje, konečně ho uznala za svého, když se mu podařilo úspěšně přesvědčit místní o funkční zlepšovací metodě... a ono ne, on si pacholek jeden prostě uteče a hodí další možné plnění svého poslání za hlavu! Na socialistický film této éry celkem nevídané... Skvělá Vágnerova hudba v čele s nepoužitou písní Karla Černocha pěkným bonusem. ♫ [75%] (18.02.2024)