Dny čekání

Moje první zkušenost s tvorbou Károly Makka a musím uznat, že velmi pozitivní. Film natočený podle autobiografických povídek Tibora Déryho Láska a Dvě ženy oslavuje mravní sílu, víru, lásku. V úvodu sledujeme dialog dvou naprosto odlišných žen. Stařenka a její snacha se baví o někom dalším. Je jím manžel snachy, tedy syn stařenky. Matka si myslí, že natáčí film v Americe. Její syn je ale delší dobu ve vězení. Makk v tomto filmu použil do té doby nezvyklou techniku střihové skladby. Rychlým střídáním vzpomínek, imaginací a reálna se snaží napodobit způsob, jakým pracuje lidské myšlení. Dále bych rád vyzdvihl kameru Jánose Tótha a herecké výkony dvou hlavních představitelek ženských rolí Lili Darvas a Mari Töröcsik. (18.02.2007)

Dny čekání jsou zajímavým snímkem, ve kterém je styl některých scén přizpůsoben tomu, jak funguje naše mysl a paměť. //SPOILERY// Jeho jádro ale tvoří silný příběh o trojúhelníku umírající matka-její syn (politický vězeň)-její snacha. Tyto reálie jsou nám ale odhalovány postupně, což má silný emotivní účinek. Nejprve se totiž domníváme, že syn je v Americe a že matku chodí navštěvovat nějaký profesor, kterého má velice ráda. Obojí se ale později ukáže být milosrdnou lží vytvářenou právě snachou. //KONEC SPOILERŮ// Scény, ve kterých pozorujeme jakoby rozpomínání a přemýšlení staré ženy, jsou fascinující. Její paměť je tvořená střípky (krátkými záběry) jejichž zdroj je ve vzpomínkách, ale také ve věcech, které jsou rozmístěné po pokoji ženy. S jejím rozpomínáním se pak frekvence střihu zpomaluje a záběry se prodlužují. Vztah jednotlivých záběrů je často odvozen od způsobu asociativního způsobu fungování naší mysli. Nenechte se ale mýlit; film opravdu není pouhým stylistickým experimentem. Má silný příběh, který kromě emotivních scén, leccos vypovídá o tvrdé realitě v socialistickém Maďarsku. (20.02.2012)

Károly Makk v komorním dramatu reflektuje následky maďarského povstání a pozdním návratem, ale i nepřílišnou doslovností mi evokuje Michalkův pozdější film Pět večerů - čekající žena, muž vracející se z vězení. Tady je ale navíc Lukyna péče o stánoucí tchýni, kterou vytrvale přesvědčuje o tom, že syn ve skutečnosti pěstuje zdárnou kariéru filmového režiséra v Americe. Právě mozaikovité vzpomínky umírající ženy na své mládí vytváří parametry a dělají snímek formálně rafinovaným (a připomínají Sindibáda, který je na takovéto parametrické naraci založen úplně celý). (09.01.2012)

Film se skládá retrospektivních pohledů a asociací. Příběh staré ženy, která žije v bytě, kam ji každodenně chodí navštěvovat manželka jejího syna, Luka. Její syn jí neustále píše o tom, jak cestuje po Americe, točí filmy a kupuje jí dárky, které jí co nevidět doveze. Stará žena vede dlouhé rozpravy s Lukou, která ví, že její manžel je politickým vězněm a že matce píše dopisy o natáčení v Americe, jen aby neměla strach. Nakonec se syn jednoho dne vrací domů, ale zjišťuje, že jeho matka už je dávno mrtvá. (19.09.2013)

Lili Darvasová představuje umírající ženu, která žije sama se svojí opatrovatelkou. Již neopouští svoji postel a své myšlenky před smrtí upíná na svého syna. Žije v mylné představě, že je její syn ve Spojených státech amerických. Umírající žena je pravidelně navštěvovaná svou snachou Mari Töröcsikovou, která ví, že její manžel se bohužel nachází ve vězení. Nosí své tchýni květiny, falešné dopisy od syna a vede s ní dlouhé konverzace. Manžel a syn se z vězení vrátí, ale jeho matka se ho už nedočká. Snímek je velmi emocionálně zabarven. (17.02.2012)