Láska na útěku

V poslední části doinelovské pentalogie prochází Antoine největšími citovými otřesy od filmu Nikdo mne nemá rád. Zároveň je tu jeho osobnost asi nejvíc odhalena, k čemuž přispívá i množství scén z předešlých dílů (někdy až trochu zbytečných, zvlášť z předchozího Rodinného krbu). O dalších osudech Antoina Doinela, jednoho z nejzajímavějších filmových hrdinů, už se více nedozvíme, ale já věřím, že teď už to všechno zmákne i bez nás! (29.11.2007)

Závěrečný díl doinelovské série je kanonádou flashbacků, které člověka znalého předchozích filmů spíš otravují než cokoliv jiného. Kdyby měl Truffaut trumf v podobě dříve natočených, ale neviděných scén, bylo by to o něčem jiném. I tak se na to ale dívat dá, byť úrovně předchozích dílů Láska na útěku ani zdaleka nedosahuje. (20.01.2008)

Závěrečný díl doinelovské pentalogie měl nádech nostalgie, ohlížení zpět... Přesto se však Antoinovy osudy dále rozvíjejí (nebo přecházejí ve vyšlapaném kolečku - jak je libo) s podobnou lehkostí a nerozvážností, jako za dřívějších časů. Z valné části filmu je cítit, že se Truffaut snažil důstojně dokončit vyprávění svého a Léaudova alter ega, ale s množstvím flashbacků a jejich návazností na současnost to trošičku přeháněl. I když možná by mi tohle ani tak nevadilo, kdyby flashbacky nějakým způsobem sjednotil. Do jisté míry mě totiž rušila různorodost černobílých záběrů z Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech s barevnými Ukradenými polibky a Rodinným krbem. I přes tyto výtky si však Truffaut udržel lehkost brilantního vypravěče a znalce lidských vztahů. Možná je tento díl pentalogie nejslabší, ale v obecném měřítku je to stále výborný film. (28.08.2006)

Nenapravitelný snílek na konci své filmové cesty. Truffautovi zbývalo už jen pár snímků a let, ale další kapitola už by nepřišla, protože nebyla potřeba. Láska na útěku se vrací do všech dílů předchozích, dává překvapivě rovnoměrnou pozornost Christine i Colette a všem zúčastněným poskytuje vytoužené rozhřešení. Činí tak sice pomocí nadužívaných vzpomínkových záběrů, ale dává tak do spojitosti i situace téměř neslučitelné a pocit katarze hlavního neposedy je absolutní. Jakkoli Antoine Doinel, ústřední romantický antihrdina, opakuje stále ty samé chyby, věří, že s tou příští / minulou to bude či by mohlo být konečně to pravé, v posledních minutách mu nelze přát nic jiného, než aby to vyšlo. Aby štěstí tentokrát trvalo ne pár minut, ale klidně celý život. Ten pocit, který vás přirazí ke zdi, je totiž stejně opojný ve třinácti i ve třiceti, ale když má člověk kliku, je jeho příčinou pokaždé něco jiného. (26.07.2024)

Volná pentalogie filmových osudů Antoina Doinela se uzavírá v jeho třiceti letech v období rozvodu s půvabnou Christine. Obvzláště v první hodině se rekapituluje Antoinův život pomocí vzpomínek, které jsou tvořeny útržky z minulých čtyřech snímků, což by nevadilo kdyby jich bylo pár na dotvoření atmosféry hrdiny procházejícího krizí středního věku. Jenže zde je jich až přehršel (kolem šedesáti) a jsou poskládány takovým způsobem, že jsem uvažoval zda tak nefungující film vůbec pochází od geniálního režiséra Truffauntova formátu. Tato část vypadá jak kdyby byla určena publiku, které ostatní filmy nezná. Naštěstí v závěrečné části již máme zrekapitulováno a tak nastupuje klasická emocionálně silná typicky "truffautovská" část. Obvzláště od scény rozhovoru Colette s Christine na lavičce je snímek za plné hodnocení. A úplný konec je úžasný. Sbohem Antoine a doufám, že se ti v životě povede dobře, škoda že již bez nás diváků... (27.01.2007)