Láska na útěku

Přepsáno v květnu 2018. Láska na útěku je pro mě nejméně zvládnutým filmem od Truffauta a mám rozporuplné pocity s jeho přijetím. Forma provedení má své opodstatnění, přesto ji neshledávám za správně zvolenou a nedokáži se zbavit mlhavého dojmu strojeného znásilnění. Antoine Doinel začal senilnět předčasně, François pocítil neodbytné nutkání odhalit vysvětlení svého prohlédnutí a ideová rovina se tak spíše blíží k osobní omluvě. Naštěstí je zachována filmová estetika sdělení i lehčí ironický nadhled a nešikovně zvolené zakončení pětidílné ságy je díky tomu snesitelnější. Hlavní postavou vzpomínání a uvědomění je Antoine Doinel (příjemný Jean-Pierre Léaud), citově nestabilní muž na důležitém rozhraní své cesty životem. Současnost si pomáhá minulostí k naplnění stavu spásné sebekatarze a výsledkům freudovské psychoanalýzy. Nakonec, nejdůležitější je dojít ke smíření sám se sebou. A naděje září naplno nad obzorem. Hlavní ženskou postavou je Sabine Barnerias (sympatická Dorothée), prodavačka gramofonových desek a nový Antoinův objev. V pozadí je romantický idealismus klasického románu, vepředu se rozdává tolerance a čeká se na otevření a úplné přijmutí. Důležitou postavou je Colette Tazzi (příjemná Marie-France Pisier), ctižádostivá advokátka a Antoinův černý anděl minulosti. Symbolika přivedla počátek k rozřešení konce. A jedno řeší i druhé. Výraznou postavou je Christine Doinel (zajímavá Claude Jade), Antoinova manželka při dovršení konečné rozluky, když trpělivosti došly poslední zbytky sil a zůstal pouhý soucit. Z dalších rolí: spoluúčastnice osobitějšího soužití ve třech Liliane (Dani), Sabinin bratr a Colettina nevyřešená přítomnost Xavier Barnerias (Daniel Mesguich), první milenec Antoinovy matky Lucien (Julien Bertheau), šarmantní rozvodová soudkyně (Marie Henriau), Antoinův kolega z práce Renard (Pierre Dios), Christinin rozvodový právník (Jean-Pierre Ducos), počátek romantické pohnutky (Roland Thénot), či malý Antoinův synek Alphonse Doinel (Julien Dubois). Antoine Doinel dosáhl svého završení i rozhřešení, s tím se musíme spokojit. Pohnutky jsou důležité, přesto nešťastně uchopené. Au revoir, Antoine! (01.05.2009)

Jean - Pierre Léaud, James Stewart. Muž, který potřebuje ženu, milenku, malou sestru, kojnou a pečovatelku, a ten který je neprávem obviněn. Truffaut - Hitchcock. Dva velikáni, kteří k sobě prostě patří. Stejně jako Truffaut - Doinel. Či. Doinel - Leaud. Precizní, filmové, zábavné, skvělé. Jako všechny ostatní filmy obou velikánů. Krásné připomenutí celé "Doinelovské" pentalogie. (05.11.2010)

Truffaut už bohužel v tomto filmu - nefilmu nedodává nic nového. Doinelův autobiografický román slouží jako záminka k retrospektivě již viděného a nový vztah k Sabine ukazuje, že se Antoine nezměnil, jak ve vztazích, tak v tom, že do knížek opisuje jen svůj život. Colette, která tragédií dospěla, je sice ráda, že se s nim setkala, ale už ho má prokouknutého a jeho dětské chování ji přestalo přitahovat. Ale vždycky se najde žena, která okolo něho na chvíli roztáhne svá sexuálně mateřská křídla. Hezká vzpomínka, která nenudí, ale taky nepřináší nic nového. . (19.03.2009)

rozhodne to patri k tomu lepsiemu od truffauta. po fakt neskutocne priemernom rodinnom krbe je laska na uteku velmi prijemna oddychovka. zo vsetkych doinelov sa mi toto najviac pacilo. je tot take vygradovanie celeho toho stupnovania. ukradnute bozky- poezia mladosti, rodinny krb- manzelska kriza, laska na uteku- konecne dospely!. dokonca aj hlavny hrdina si ku mne nasiel predsalen cestu. bravo maestro! (05.03.2007)

Rekapitulace. (22.05.2010)

Citová výchova je u konce. A výsledky nic moc. Tedy ty osobní. Umělecky se končí v nejlepší formě. To překvapí především ty, kteří vědí, že s Láskou na útěku se původně nepočítalo, neboť Trouffaut považoval Rodinným krbem příznačně proces za završený. Antoine Doneil je dospělý muž a má vše, co má dospělý muž mít - je rozvedený, má stabilní zaměstnání a stále ještě chuť vrhat se do milostných dobrodružství. A minulost se vrací s jistotou a pravidelností nemilovaného ročního období. Motivem závěrečného dílu pentalogie tvoří reflexe eskapád telecích let. Na rozdíl od epigonů a již ustálené praxe best-of seriálových dílů dokázal dát Truffaut sebecitování jistý umělecký smysl. Sekvence upomínající na předcházející čtyři díly nepředstavují primárně úspory na filmovém materiálu a natáčecích dnech, ale integrální součástí filmu o věku, kdy chlap možná poprvé důkladně bilancuje. Kéž by dokázal každý tvůrce uklohnit porci nastavené kaše takové jakosti. (12.01.2017)

[3,5*]     "Ten ničomník! Vyvoláva vo mne pocit viny retroaktívne."     Piata, záverečná časť pentalógie o Antoinovi Doinelovi, ktorá je hlavne o bilancovaní jeho doterajšieho života. Do veľkej miery pozostáva zo samých spomienok (a ničoho iného), z ktorých mnohé sme videli v predchádzajúcich častiach už niekoľkokrát, takže občas to pôsobí dosť nasilu. Je to škoda, lebo to málo nového, čo sa tu udeje, je veľmi zaujímavé (a zaujímavá je aj Antoinovová nová láska Sabine a aj stretnutie s jeho prvou láskou Colette). Celkový dojem z filmu je stále veľmi dobrý (dôstojné zakončenie výbornej série), hoci je tu pocit miernej zmätenosti a nesúrodosti.     "Potrebuje manželku, milenku, malú sestru a pestúnku. Ja nedokážem plniť všetky tieto funkcie." (04.02.2023)

Jean Pierre Léaud, který hraje ve většině Truffautových filmů a je jeho alteregem, mi není sympatický a myslím si že je to dokonce špatný herec. Jenže Truffaut to tak prostě chtěl, mělo to tak být, zvykl jsem si a Truffautovy filmy se mi líbí. Tento film je pro Truffauta typický, dalo by se o něm říci že je to i částečně časosběrný hraný dokument. (13.02.2014)

Série končí, ale Antoine Doinel by asi nekončil, pořád by byl stejně nevyrovnaný a labilní a utíkající od něčeho k někomu a někam. Pro mě typický bláznivý afektovaný francouzský týpek, kterých je ta země plná. (27.09.2007)

Poslední díl z Truffatova filmového pětidílného cyklu o Antoineovi je symbolem završením celé série, který se projevuje zbytečným soustředěním na historii příběhu, která je vykreslena pomocí nadbytečného použití flashbacků z předchozích dílů, jejichž významné momenty Truffaut jednoduše nechce opomenout a má tendenci se k nim vracet. Ve finále se to projevuje skutečně malým časovým a filmovým prostorem pro finální rozvoj příběhu, který v určitých momentech jednoduše stagnuje a absolutně nevychází divákovi vstříc, což se projevuje na hořkosladkém pocitu, že Truffaut tak trochu podvádí. Přesto se v závěrečné fázi nelze zbavit pocitu láskyplného vztahu, který v průběhu několika let vznikl směrem k hlavní postavě a celé sérii, která je svojí specifikací, sofistikovaností a přirozeností životní filmovou sérii, které Truffaut daroval značnou část svého osobní persony, přičemž bez Jeana-Pierre Léauda by nic z toho nebylo možné. (29.01.2022)

Bohužel musím dát jen tři hvězdy. Truffaud nesklamal, ale na něj je to slabé. Mám pocit, že to byl pouze rekapitulace starších filmů, což je škoda. (25.01.2010)