Ukradené polibky

Vďaka tomuto filmu a Strieľajte na pianistu som sa zoznámil kedysi s tvorbou Truffauta. Dávali ich niekedy pred ôsmimi rokmi na stv 2 v rámci filmového klubu. Stal som sa vďaka nim jeho miernym fanúšikom, očakávajúcim, ako budú na mňa pôsobiť jeho ďalšie diela. Niekedy ma potešil, inokedy sklamal. Odvtedy som tento film v tv nezaregistroval, tak ak ho niekedy znova pustia, napíšem viac aj k jeho deju, z ktorého si pamätám iba jeho hlavnú kostru a myšlienku. (19.07.2012)

Pentalogie nejen tápání a nacházení, ale také důsledků nenapravitelných vad a chyb ve výchově v rozrušeném rodinném prostředí, které hlavního hrdinu osudově poznamenává do dalších dílů této volně pojaté řady zrání a dospívání. Z pobytu v polepšovně si mladý Doinel odnáší sklon k únikovým řešením a despekt k oficiálním společenským prostředím a občanským závazkům. Vojna to jen dotvrzuje: jeho další kroky po propuštění z armády znamenají jen pokračování v již nastoupené cestě. Kolísání mezi ženskými náručemi, neschopnost vytvořit stabilnější vztah pokračují v neustávající řadě náznaků sociální infantility. Lepý Leaudův zjev, jakoby nerozhodná gesta stále tak trochu dětského, jinošského mladíka jsou kamufláží; trhliny v osobnosti však zakrýt nedokáže. A Truffaut je ani zakrývat nechce. Jakoby šlo i o něj. A ještě jedna tehdy začínající herecká osobnost mě v tomto filmu fascinuje: dnes již také zesnulá Claude Jadová. Její osobitý půvab jakoby byl ženským kontrapunktem Leaudova tápání životem. Tápání i nacházení jsou v tomto případě nadčasová. Alespoň pro mne. (20.10.2007)

Já sice vidím, že se to tu hemží samou čtyřkou, pětkou a většinou samou chválou, ale asi právě proto jsem čekala od Ukradených polibků trochu víc. Sice tam opravdu od každého žánru výše uvedených něco bylo, ale na mě to celé působilo mdle a zmateně, jak tady píše už jeden uživatel. Musím zřejmě vidět víc Truffautových filmů, abych ho dokázala lépe ocenit a když ho srovnám alespoň s Americkou nocí, kterou jsem od něj viděla, tak nemůžu dát víc. (03.12.2012)

On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického otravného vola. (24.01.2012)

Neskutečně pozitivní snímek, který trpí poměrně slabší první polovinou. Ta sama o sobě postrádá dramatičtější i humornější náboj a spíše jen sekunduje, připravuje půdu chcete-li, geniálnímu druhému dějství. To je mixem romantiky, komedie i dramatu a i když nemám rád fráze jako jsou – film, který pohladil po duši – tak mě v tomto případě nic lepšího nenapadá. Kdo by nechtěl být soukromým detektivem a prožít románek s dinosaurovou ženou na pozadí teatrálního případu. A navíc ten geniální vtípek s testem uchazečů o práci. Takhle umí balit boty kdekdo.....Film, který je věnovaný francouzskému filmovému archivu dokáže zaujmout prakticky stejně, jako cokoliv jiného od jednoho extrémně nadaného režiséra. (26.03.2005)