Ukradené polibky

Vďaka tomuto filmu a Strieľajte na pianistu som sa zoznámil kedysi s tvorbou Truffauta. Dávali ich niekedy pred ôsmimi rokmi na stv 2 v rámci filmového klubu. Stal som sa vďaka nim jeho miernym fanúšikom, očakávajúcim, ako budú na mňa pôsobiť jeho ďalšie diela. Niekedy ma potešil, inokedy sklamal. Odvtedy som tento film v tv nezaregistroval, tak ak ho niekedy znova pustia, napíšem viac aj k jeho deju, z ktorého si pamätám iba jeho hlavnú kostru a myšlienku. (19.07.2012)

On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického otravného vola. (24.01.2012)

Takový pohodový filmeček. Od Françoise Truffauta jeden z těch, kterým jakoby slavný režisér ani nic hlubšího moc nesděloval, jen prostě bavil diváka na téměř klasický způsob, tedy příběhem se zajímavými postavami a někdy i nečekaným vyústěním... a mě ty trampoty jednoho mladého smolaře, který za krátkou dobu vystřídal tolik různých povolání, zapletl se s nejrůznějšími lidi včetně záhadného kouzelníka i úchylného slídila a přitom se přepotácel řadou zkušeností i trapasů, většinou hodně bavilo sledovat. Jen by mě možná více zajímalo, jak se Antoine po nezdarech v obchodě s obuví dostal z ničeho nic k opravování televizorů, dokonce jako soukromník s vlastním vozem, jak začal vůbec technice rozumět a čím si prošel, než mu vůz a nářadí vůbec svěřili... Ovšem náhled do profese soukromého detektiva a úřadu s detektivním podnikem je zde nesmírně zábavný a poutavý, hodně se mi líbila scéna s Michaelem Lonsdalem coby podivným klientem a také postava starého šéfa. O něco méně mě braly některé delší romantické scény, ale na poutavosti filmu a celkové atmosféře ani těmi Truffat naštěstí moc neubral. Celý film vyniká příjemný kouzlem, nenuceným humorem a přirozeným výkonem Jeana-Pierra Léauda. Spokojenost. [80%] (07.01.2023)

Neskutečně pozitivní snímek, který trpí poměrně slabší první polovinou. Ta sama o sobě postrádá dramatičtější i humornější náboj a spíše jen sekunduje, připravuje půdu chcete-li, geniálnímu druhému dějství. To je mixem romantiky, komedie i dramatu a i když nemám rád fráze jako jsou – film, který pohladil po duši – tak mě v tomto případě nic lepšího nenapadá. Kdo by nechtěl být soukromým detektivem a prožít románek s dinosaurovou ženou na pozadí teatrálního případu. A navíc ten geniální vtípek s testem uchazečů o práci. Takhle umí balit boty kdekdo.....Film, který je věnovaný francouzskému filmovému archivu dokáže zaujmout prakticky stejně, jako cokoliv jiného od jednoho extrémně nadaného režiséra. (26.03.2005)

Můj druhý "doinel". Oproti Nikdo mne nemá rád docela příjemné nakročení k lehkonohosti. Režisérská prvotina byla vlastně docela depresivní sondou do rozvrácených rodinných vztahů. Ukradené polibky jsou jen sledem eskapád nemotorného mladíka, který vstupuje do dospělého života. Vážnější poselství bych v tom neviděl. Jsou plné situačního humoru, často až absurdního. Zajímavé je, že o vnitřních stavech hlavních postav nemáme takřka zprávy. Léaud i jeho partnerka hrají s mimoňsky neproniknutelnou tváří a o jejich vzájemných sympatiích se až do posledních minut dá usuzovat jen velmi málo. Když si totiž navzájem něco sdělují, stejně divák nevěří, že je to pravda. Příjemně jsem se bavil. (16.03.2010)