Poslední metro

Truffautova režisérská taktovka zde dokonce zastiňuje i francouzské herecké velikány. Jeho divadelní epilog jen podtrhává jeho smysl pro experiment a hravost. Výborní nejsou jen Depardieu, či Deneuve, ale například i Bennent v roli režiséra Steinera, či krásně bezpáteřně ztvárněný cenzor. Deneuve dokonale zahrála ono rádoby nenápadné přehlížení Grangera. A Depardieu...škoda, že jej dnes těžko uvidíme v takové velké roli. Je to milý film, ale rozhodně to není taková bomba jako U konce s dechem. Chybí tomu více režisérovi nekompromisnosti (05.01.2009)

D+D+D+D=?Deneuve-Depardieu-Divadlo-Deutschland,áno,okupované Francúzsko,v divadle sa nacvičujú hry,riaditeľ Lucas je židovského pôvodu,ktorý sa musí skrývať pod scénou,pod javiskom,v pivnici,lebo „kruté radosti” skopčákov nemajú s nikým zľutovania,Lucas dáva inštrukcie svojej žene Deneuve,a aby toho nebolo málo ,do divadla prichádza „nový” herec Depardieu,ktorý je okrem toho členom odboja.Depardieu je sukničkár,ktorý si rád začína s každou ženou,pokiaľ nedostane poza uši...Hry sú nacvičené s maximálnymi svedomitými presvedčivými výkonmi,tak divadlo Montmartre praská vo švíkoch,budú i ďalšie,ale hukot sirén ich prinúti sa schovať pod zem,do bezpečia,do metra,kde im svitá na lepšie časy...Retro film s krásnou Catherine ,kostýmami,ktoré sú jej ušité na mieru,mladým Gérardom,velikánom herectva,kde réžiu má na starosti Francois Truffaut z rešpektovanej francúzskej novej vlny,ktorý v tomto odvetví patrí k najvyššej vrstve,dokonca ho považujem za vplyvnejšieho tvorcu ako Jean-Luc.Ale vytkol by som zdĺhavosť alebo mi chýba trochu viac napätia,pre fanúšikov tohoto ťažkého umenia sa jedná o dostatočne prevedené filmové spracovanie,ktoré takpovediac stojí na mieste,ale priláka dvomi MENAMI francúzskej kinematografie Deneuve+Depardieu. (22.12.2014)

Přesvědčivé komorní drama o divadle, nasnímané a zrežírované nenápadnou divadelní formou. Kamera se soustředí na interiéry (kulisy) a herecký přednes opravdu svědomitě vybraných herců. Svět, který tušíme za hranicemi divadla a ponurých ulic je charakterizován pouze distribucí subtilních náznaků a dobových reportáží, díky čemuž se povedlo dokonale navodit stísněnou atmosféru okupace. Truffaut taktéž těží z velmi kvalitního scénáře, který dokáže vykouzlit rozličnou paletu nálad, a přesto nikde příliš netlačí na pilu. Finální fígl se splynutím dvou světů je výtečný! Holdujete-li kvalitním filmovým zážitkům, nenechte si Poslední metro za žádnou cenu ujet... (18.06.2008)

Příběh z okupované Francie, kde je majitelka malého pařížského divadla Marion (krásná Catherine Deneuveová) nucena ukrývat ve sklepě svého židovského manžela, je sám o sobě vcelku zajímavý. Jsme svědky toho, jak se její osobní život, její starostlivost o manžela, mísí se životem na jevišti, kde se zrovna připravuje nová hra. Jsme svědky konfrontace dotyčné s tísnivou atmosférou doby, v níž prim hrají lidé šířící protižidovské nálady. A k tomu všemu hraje poměrně působivá francouzská hudba (mnohdy i dobová). Přesto tyto všechny klady mě film ale nějak příliš neoslovil. Zvláště postava Gérarda Depardieua mi moc sympatická nebyla a když v jeden okamžik dojde k jeho sblížení s Marion, nějak jsem moc nechápal, co na něm dotyčná viděla. Co jinak moc nechápu, je samotný název filmu, který vlastně se samotným příběhem vůbec nesouvisí a daná praxe jízdy "posledním metrem" v okupované Paříži, je pouze zmíněna v úvodu celého filmu. I v tomto směru jsem tedy očekával trošku víc. (28.09.2022)

POSLEDNÍ METRO není určitě posledním filmovým zážitkem. Snaha o neotřelé a ne zcela pravděpodobné pohledy postihující svým způsobem velmi zajímavé situace protiněmecké rezistence představuje v tomto francouzském případě zcela neobvyklý pohled na pařížskou divadelní scénu. Hlavní postavy, ztělesněné Deneuvovou a Depardieuxem, jimž zdatně sekunduje relativně méně známý - ne méně schopný nebo osobitý - Jean Poiret, nastavují odvrácenou tvář německé okupace tehdy ještě nevichystické části Francie na podzim 1942 a v dalších měsících a letech války. Obraz, který nabízí režisér Truffaut, pro něhož okupace zůstávala zřejmě trvalým traumatem jeho dětství, se v základních ohledech neliší od toho, který známe z českého prostředí. Až překvapivě velká částí inteligence hrdého římskogermánskokeltského národa Vercingetorixova a sv. Jany z Arcu až překvapivě lehce propadla při reparátu z vlastenectví, ale i obyčejné lidské slušnosti. I nejtužší tíseň nezbavuje zcela lidských potřeb a i intimní momenty, odehrávané v ne zcela klasických kulisách zákulisí divadelního prostředí, si v Truffautově líčení zachovávají stále cosi z francouzskké noblesy. Závěrečná děkovací scéna inscenace současného dramatu je v tomto případě víc než symbolická. Poděkovat musí totiž i ten, kdo si našel cestu k tomuto skvostu světové kinematografie. (02.12.2007)