Frankenstein

Na druhé shlédnutí (nějakých 12-13 let po prvním) jsou dojmy o něco slabší. Snad za to částečně může samotný Kenneth Branagh, jehož afektovaný hlas mi docela lezl na nervy, snad celkové přehrávání většiny zúčastněných, jakási přemrštěná teatrálnost množství scén, což jsem dříve nevnímala. Scénář je působivý, atmosféra rovněž, některé okamžiky dechberoucí (třeba z tanečku s nevěstou solidně mrazí) a Robert de Niro je prostě fenomenální - jeho herecký výkon i maska jsou hlavním důvodem, proč neodeberu hvězdičku z hodnocení. Nějak už mi tolik výrazná stylizace po letech nesedla a pro jednou musím český dabing označit za lepší oproti originálu, přesto jde o velmi povedenou adaptaci románu. 75% (12.12.2008)

Milý deníčku, už nikdy se nebudu znovu dívat na filmy, které mě v raném mládí definovaly, to zklamání mi za to nestojí. Nevadí mi, že se Branagh silně odchyluje od nejlepšího gotického hororu vůbec, nevadí mi důraz na melodrama, nevadí mi vsunutí obehraných motivací a zpřehlednění. Vadí mi, že zatímco Shelleyová měla zcela očividně co říct i mimo prostého „člověk fantazíruje a moc to nedopadne“, Branagh nenabízí nic než zmatenou, mizerně (a tím myslím opravdu mizerně) sestříhanou a dost amatérsky režírovanou skrumáž tu hezkých, tu docela divných obrázků bez nějakého dalšího plánu (nepočítám-li jako další plán narážku na Michelangelovo Stvoření Adama, která je asi tak jemná jako mnohačetný úder kladivem do hlavy). Pryč je důraz na osobní zodpovědnost, na morálku, do háje jde psychologie postav a náznak, že Frankenstein je vlastně nebetyčný hajzlík, antihrdina s tendencí vidět v sobě Boha a sobecký hlupák, který do poslední chvíle neprohlédne, dokonce i to úvodní zdánlivě ostře protivědecké ladění vyzní zcela do ztracena. Tím nechci říct, že do filmu promítám, co bych v něm chtěla vidět, a pak se rozhořčuju, když to tam nenacházím. Tím chci říct, že Branagh všechna tahle témata někdy v průběhu filmu nakousne a pak je nechá ležet ladem. Těch pár scén, které ve mně rezonovaly v sedmnácti, sice stále zanechává aspoň slabou odezvu, ale to je tak všechno. Nezbývá než zamáčknout slzu a zpět se nadále neohlížet. (11.06.2011)

Tenhle Frankenstein je docela o něčem jiném než dvě klasiky z 30. let a hlavně proto se ho oplatí také vidět. Branagh pojal látku mnohem epičtějším způsobem a téměř každý důležitější moment pojímá dramatičtěji/tragičtěji než je obvyklé a co je hlavní, věnuje se zde stejnou měrou jak Frankensteinovi, tak jeho monstru a lze je tak stejnou měrou chápat, jako nenávidět. I díky tomu je Frankenstein poměrně netradičním zážitkem s dobrou režií, herci a občas se vytasí s opravdu výbornými myšlenkami (např. když monstrum přemítá o tom, kdo je a kdo byli ti lidé, ze kterých sestává) a je jen škoda, že Branagh věnuje příliš času Frankensteinově výzkumu a mnohem méně klade důraz na finále, kde jsem přeci jen čekal nějaký ten hlavní střet stvořitele a jeho výtvoru. (20.04.2008)

Než se Mary Godwin stala Mary Shelley, vymyslela příběh o švýcarském vědci, který ve snaze překabátit kmotřičku smrt přijde o vše, co kdy měl na světě rád. Romantické drama o lidské posedlosti, osamělosti a touze být milován letí pod Branaghovou taktovkou jako střela a zcela v jeho intencích směřuje k vyvrcholení ve stylu takřka Shakespearovské tragédie. „He never gave me a name..“ Teď už snad někteří konečně pochopí, že jméno Frankenstein není synonymem odporného vzhledu a prkenné chůze.. (01.09.2008)

No, dlouho mi tenhle kus v duchu literární předlohy Mary Shelley unikal. Branagh jako posedlý lékař, De Niro jako umělá bytost. Malý Victor, který si už od útlého věku liboval ve vědeckých experimentech, právě dostal sestřičku – sirotka Elizabeth. A taky poznal první velkou bolest – přišel o matku. Jak porazit smrt, ptal se urputně Victor. Sen se nakonec stal realitou. V dospělosti totiž dokázal vdechnout život. Bytost ovšem ve své aroganci nechal jako nevydařený pokus napospas osudu a ta od samého začátku svého bytí překovávala těžké překážky. A to se Victorovi vymstí. Režisér Kenneth Branagh už předtím svérázně přistoupil třeba k shakespearovskému Jindřichu V. nebo k Mnoho povyku pro nic. Je dynamický, teatrální i velmi podmanivý. A ukazuje, jak má vypadat moderní zpracování literární klasiky. Ač bych u některých scén sáhl po střihačových nůžkách, jiné scény bych si klidně přehrál znovu. Herci velmi dobří. (05.06.2020)