Dvě Angličanky a kontinent

Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. (02.12.2007)

S bídou za tři. V obrysech tuším, co měl mistr Truffaut na srdci (nebo spíš na jazyku), ale ten výsledek je příšerně krkolomný, bez života. Motivace postav nedává smysl, všichni tu po sobě jen afektovaně touží, malují, čtou a hrají tenis, potkávají se a zase rozcházejí a mezitím si píšou dopisy. Nebezpečné známosti pro pařížské pseudointelektuální buržoazní fracky. Nuda není správný výraz, to spíš nepochopitelná a z mé strany zřejmě i nepochopená vypravěčská křeč. (31.01.2013)

Ačkoliv jsem Truffautovo vedení herců u jiných filmů kvitoval jako příjemnou změnu, tak ve Dvou Angličankách mi herectví Jean-Pierre Léuda ustavičně kazilo celý film. Jeho věčně kamenný, nezaujatý a hlavně chorobně nezajímavý výraz mi vytvořil natolik velký odstup od jeho postavy, že jsem v podstatě o jeho osudy záhy ztratil jakýkoliv zájem. Taktéž chápu, že filmový vypravěč je úlitba literární předloze, ale jeho neustálá vševysvětlující přítomnost mi znemožňovala jakoukoliv účast na filmu. Myslím, že trochu té vstřícnosti a srdečnosti by nikoho do příště nezabilo. (25.04.2008)

První z Truffautových snímků kde se mi autor netrefil do noty, byť pravda, že ne úplně jeho vinnou. Po "Jules a Jim" druhá režisérova adaptace knihy Henri-Pierre Rochého. Forma a navození dojmu, že se všechny události v průběhu oněch sedmi let dozvídáme z dopisů a deníkových záznamů jednotlivých postav je naprosto dokonalé. I téma skrývané a neopětované lásky v netradičním milostném trojúhelníku je dostatečně zajímavé, aby více jak dvě hodiny stopáže nenudilo. Energií nabitý francouz Claude, který si chce užívat života a oproti němu dvě ctnostně vychované a i přesto naprosto odlišné sestry Brownic z ostrovní strany kanálu La Manche. Vztahy mezi nimi se začnou postupem času stále více a více komplikovat, přičemž hlavní slovo nemá srdce, ale rozum ovlivněný výchovou, prostředím a názory rodiny. Můj problém s celým snímkem je, že mi bytostně vadila představitelka Muriel Stacey Tendeterová. Jejímu výkonu jsem při nejlepší vůli neuvěřil ani na chvilku. Fungující tedy pro mě byly pouze scény mezi Claudem a Annou, které jsou plné skrývané vášně. Rozhodně se nejedná o špatný či průměrný film. Jen jde ve výsledku o pouhou variaci na "Jules a Jim" a jako neznalý knižní předlohy neposoudím zda je chyba na spisovatelově straně či Truffauntově. (28.01.2007)

Truffaut točil hlavně filmy ze své současnosti, tím spíš v jeho díle vyniká ojedinělý výlet na začátek 20. století. Vztahové drama o trojici lidí, kteří se milují, až si svou láskou ubližují, stojí na výborně adaptované předloze a hereckých výkonech všech třech hlavních představitelů. Nově restaurovaný obraz byl jen třešinkou na dortu. (05.07.2024)