Rodinný krb

Antoine a jeho trable počtvrté a ve variantě, která mohla být tou nejlepší. První hodinu totiž pečlivě pracuje na rozkreslení rodinné situace skrz věrohodné každodenní epizody, hlavní postavy rozhodí doprostřed milionkrát viděného rozestavení a pak, ve chvíli, kdy má tohle úsilí zúročit, udělá pravý opak. Nevyhnutelný rozkol banalizuje, reakce jednotlivých aktérů až karikuje a Rodinný krb tak zbytečně shodí. A já to nechápu, protože nadhled Truffautovi nikdy nechyběl, ten na něm mám rád, ale ještě raději mám cit pro vážnost situace. Ten tu ale ztratil a adekvátně seriózní zůstávají v Doinelově sérii jen díly první a poslední. Tři prostřední vždy doplatí na to, že jsou vyprávěny ve struktuře žánrové hříčky, kdy forma i přes sílu materiálu převýší obsah. (26.07.2024)

Rodinný krb je velmi podobný předchozímu snímku doinelovského cyklu, totiž Ukradeným polibkům. A oběma je jim společné to, že se zdaleka nevyrovnají prvotnímu Nikdo mne nemá rád. Možná bylo chybou měnit žánr a z poeticky laděného dramatu se dopracovat k čisté komedii, ale hlavní problém tkví v tom, že pozdější doinelovky jsou příliš schématické, chaotické a zřejmě poměrně na rychlo spíchnuté. Přesto musím dát i Rodinnému krbu čtyři hvězdičky, protože některé gagy a scénky jsou kouzelné - a ač opět musím konstatovat, že i tento film patří k slabším Truffautům, zvednul mi náladu. (06.12.2005)

Melancholický příběh o obvyklých trampotách a strastech manželství, které se musí vypořádat s „hlubokou“ krizí, tentokráte v poněkud odlehčenějším hávu. Přehršel figurek ze sousedství a epizodní sled scén úspěšně rozbíjí představu o klasicky vygradovaném komorním vztahovém dramatu plného různých neuróz, výčitek a slz. Nejasné dramaticko/komediální kontury jdou v tomto případě však poněkud proti sobě a i oné magické a těžko zachytitelné hořkosladké atmosféry je do některých pasáží vtěsnáno více, než by bylo záhodno. Výsledkem je tak slušný, na génia francouzského filmu však poněkud jednodušší snímek, jež si dokáže získat svou jemnou nostalgickou tóninou a několika gagy, nikoliv však celkovou pospolitostí a jednolitostí. (12.11.2005)

Od Ukradených polibků sice Truffautův hrdina o několik let zestárl, oženil se a zplodil dítě, ale nedospěl a jeho citová nezralost, která V Ukradených polibcích působila sympaticky, v Rodinném krbu už vypadá směšně. Jeho klukovský romantismus a zapálenost pro nové věci ho diskvalifikují v situaci, kdy by měl projevit odpovědnost a praktičnost při péči o svou rodinu. Komediálně laděný příběh o krizi jednoho manželství je zajímavá i vylíčením života v předměstském činžáku se spoustou zajímavých figurek - okno Doinelova bytu vede do dvora, takže kamera má kdykoliv možnost zachytit mikropříběhy nájemníků a jejich malá dramata. Celkový dojem 75 %. (09.08.2008)

Zpočátku mě to nebavilo, přišlo mi to strašně banální a zajímavé snad jen pro lidi, kteří jsou obeznámeni s předchozími filmy doinelovské série. Teprve když v 52. minutě (!) do děje vstupuje Japonka (ztělesněná herečkou, která mi mimochodem přišla velmi ošklivá; její postava navíc ani není nijak zajímavá), začíná se tam KONEČNĚ dít něco zajímavé, děj náhle dostává spád a události na dramatičnosti (scéna, kdy se Christine převlékne za Japonku, je zcela neuvěřitelná!) - teprve pak mi to přišlo jako starý dobrý Truffaut. Pokud jde o herce, Jean-Pierre Léaud je zde dobrý jako vždy (byť v těch příšerných zvonáčích vypadá hrozně, neblahé sedmdesátky si zde vybraly svou daň) a Claude Jade zde září jako nikdy předtím a je naprosto okouzlující. Především díky ní - a pěknému závěru - se mi film nakonec líbil, byť si osobně myslím, že předchozí filmy (na něž se zde občas odkazuje) - a především první 2 černobílé - byly přece jenom lepší (Rodinný krb mi mj. přišel zbytečně zahlcený postavami - například chlapík, který si od Antoina věčně půjčuje peníze, mi tam přišel dost otravný a veskrze zbytečný). (06.09.2018)