Příběh Adély H.

Autora Bedárov, čiže Victora Huga, môžem kľudne považovať za vôbec najväčšieho vo svojom obore, ale zase jeho dcéru Adélu by som charakterizoval, ako „neposednú” , ktorá trpela tzv. OBSESIOU, t. j. extrémnou posadnutosťou, duševnou chorobou, zároveň deštruktívnym stavom, že kvôli britskému poručíkovi Albertovi Pinsonovi nezávahala odísť ani do ďalekého Halifaxu v Novom Škótsku (Kanada), kam priplávala okolo roku 1863, kde sa stal jej hlavným terčom záujmu, skôr by som to popísal, ako objekt voyerizmu, akejsi túžby zmocniť sa jedinca akýmikoľvek zbraňami, takto mu nielenže písala množstvo milostných dopisov, ale taktiež uvažovala o jeho zmanipulovaní pomocou hypnózy, keď raz navštívila jedného “šarlatána” po vystúpení. Absolútny extrémizmus ohľadom nenaplnenej lásky, beštiálneho trápenia sa našej protagonistky, ktorá má síce stále pozitívne myslenie, že sa jej podarí zlomiť túto kliatbu, ale donekonečna takto fungovať nemôže, a tak skôr, či neskôr, ju to aj tak dobehne, zlomí ju to, poznačí ju to, a tento pozoruhodný, životopisný film francúzskeho mága Francoisa Truffauta za prispenia skvelej Isabelly Adjani, zobrazuje akúsi filmovú rekonštrukciu udalostí, ako sa to mohlo približne stať, keď si zrovna nemyslím, že to bolo presne podľa tohto scenára ! Musí tu byť skrátka určitá fikcia, všetko nemôže byť pravdivé, ale i napriek tomu mám fantastický pocit z tohto f. počinu, ktorý mi opäť raz dokázal, že Truffaut má niečo do seba ! Veľmi kvalitný snímok, za čo môžem poďakovať i Almedrosovi, ale nielen jemu ! (17.12.2019)

Setkání s nejosobitějším klasikem francouzského filmu režisérem François Truffautem má vždycky zvláštní filmovou příchuť. Jeho díla se vždycky zapíšou do povědomí. Způsob jakým je tento film natočen, aniž by se podbízel, je dokonalý. Příznivou okolností pro film je půvabná herečka Isabelle Adjani v hlavní postavě. Dokonce se mi zdá, že tvůrce François Truffaut s postavou Adély H. trochu sympatizoval s milostným zoufalstvím. Ať tak činil záměrně nebo nikoli, udělal to opravdu nenápadně a pojal film s přesvědčivou věrohodností. Co říci závěrem, možná byla postava Adély složitější a její láska měla více odstínů, kdo ví? Myslím, že tento příběh se klidně může odehrát nebo se může kdykoli přihodit i dnes. A teď ještě malou poznámku na adresu producentů DVD, nebylo by možná na škodu tento netuctový film uvést do prodeje, alespoň pro filmové fajnšmekry, protože má nesporně filmovou hodnotu. (24.12.2010)

S Frantou Truffautem mám celoživotní potíž. Uchopí neobyčejné téma, velmi romantické a většinou tragické. Sežene hvězdy a obsadí je tam. Poté to amatérsky zkurví a doplní nějakým naivním vypravěčem. Nejinak je to s tímto filmem. Všimněte si např. jak píše Isabelle Adjani dopis v roce 1863. Ten dopis by musel mít formát A0. A že jich tedy napsala nepočítaně v tom Halfaxu. S isabelle Adjani už vím, co bych ve filmu o lásce dělal, rozhodně bych ji nenechal psát dopisy, využil bych ji....no prostě využil! (04.12.2011)

Pokud jsem včera (nebo někdy nedávno) prohlásil, že Carlos Saura "vyžírá" ostatním režisérům základní témata, pak to byl samozřejmě jen eufemismus. O Françoisu Truffautovi se dá ovšem říct totéž. Ale jak se říká, když dva mistři dělají totéž, nikdy to není totéž. Mezi Saurou a Truffautem leží filosofické kontinenty. Ale raději k Adéle Hugové, která se domnívá, že zamilovaná žena dokáže vše. Sama tomu říká něha, ale je to karmický soubor vášní a emocí, který "přežije" do dalšího znovuzrození (pokud něco takového existuje). Pozn 1: Postava Adély, je z dramatického hlediska velice náročná; Isabelle Adjaniová se jí zhostila tak, že člověku místy naskakuje h(n)usí kůže - podobnou roli hraje i v neméně zdařilém filmu Camille Claudel (1988). Pozn. 2: Příběh, který Adéla vypráví o své sestře Léopoldine je pravdivý - dokladem nejsou jen historická fakta, ale rovněž Adéliny sny. Pozn. 3: Truffaut říká: "Takhle to bylo!", bereme ho za slovo, ale i bez něho bychom o tom nepochybovali. Pozn. 4: Líbila se mi filmová hudba Maurice Jauberta. (22.02.2018)

Na tomhle filmu lze ukázat, kterak se může kvalitně natočit běžné a na první pohled banální téma nenaplněné lásky. Truffaut jej podal nevtíravě a z diváka emoce neždímá. Minimalistické dílko vedené citlivě v duchu romantismu zde ještě více povyšuje výkon půvabné Adjaniové. Jinak být vojákem Albertem, tak neváhám... :-) (22.11.2008)