Jules a Jim

Chápu, že film je považovaný za velkou klasiku, ale mně se (aspoň napoprvé) moc nelíbil. Způsob adaptace literární předlohy formou, kdy vypravěč přednáší většinu děje a dokonce i pocity jednotlivých postav, mi opravdu nevyhovoval. Děj díky tomu ubíhal strašně rychle, ocenil bych spíš možnost zpomalit, posečkat a vychutnat si jednotlivé scény. Uvidíme co napodruhé, téma filmu je každopádně velmi zajímavé. (20.12.2006)

Truffauta mám celkom rád, tak som sa na jeho klasiku primerane tešil. Lenže toto išlo úplne mimo mňa, postavy som vôbec nechápal, boli mi nesympatické a chovali sa nelogicky. Dej sa menil z minúty na minútu, ako keby som pozeral zostrih 10 dielneho seriálu. Chcelo to výrazne spomaliť. Nevera deň pred svatbou, milostný trojuholník až päťuholník, požičiavanie manželky, vykanie medzi priatelmi.....nič pre mňa. (09.11.2009)

Aj v Európe, resp. v európskom umení museli drogy hrať prim. Ináč si neviem predstaviť, v akom rozpoložení bol pán Truffaut pri adaptovaní diela Henri-Pierre Rochého. To, že bol talentovaným režisérom, v tomto prípade niet pochýb. Ale iba po vizuálnej stránke. Film zobrazuje trojicu čudesne sa správajúcich ľudí, ktorý u mňa nezískali sympatie ani za mak, ich činy, ich reči, všetko je to na hranici trápnosti, arogantnosti a nelogického chovania. A to je riadna do držky pre toto dielo. (20.04.2017)

Bohužel jsem film viděl ve špatné technické kvalitě ( navíc se slovenskými titulky, které se někdy nedaly přečíst ) a rušilo několik neukázněných diváků. Proto nemohu film plně docenit. Škoda. I tak se mi to líbilo a jsem vděčný, že se mi něco z francouzské nové vlny vůbec dostalo pod nos. Doufám, že to někdy uvidím v lepších podmínkách... doufám. (08.04.2005)

"Artfilmy" se vyznačují tím, že na jedno zhlédnutí si člověk zpravidla nevytvoří jednoznačný závěr a nosný pocit. Ale i tam, kde k tomu dojde, to velmi často neznamená mnoho. Každé skutečné umělecké dílo obsahuje více hodnotových i ideových potencialit. A divákův věk a vzrůstající životní zkušenost mění i to, co se zejména v mládí zdá být jednou provždy dané. Trojúhelník, jemuž vévodí Jeanne Moreau svou krásou i zběsilou aktivitou svého pojetí svěřené role, je drama. Drama atypického trojúhelníku, které postupně obnažuje velkorysost mládí a jeho přirozeně dané rozevírání směrem k zralosti a dospělosti. Krajinné záběry, detaily kamery do tváří protagonistů, postupné stoupání napětí, to všechno naznačuje a posléze rozevírá pravdu, která se zdá být nečekanou: To ne oba muži, ale žena je tou silou, která určuje podobu vztahu, to ne muži, ale žena, na první pohled vzdělaná, veselá a sebevědomá vybírá pro sebe a tím i pro ostatní, co je a co není ve vztahu určující. A ženina veselost a ráznost se postupně proměňuje v diktát, který je současně jejím útěkem před nezadržitelně nastupujícím středním věkem a povinnostmi mateřství. Závěr filmu je v tomto ohledu symbolický: muž, který se vzepře své někdejší zamilovanosti a je s to říci ne, vyvolává v ženě řetězovou reakci gradujícího zoufalství, které řeší dosavadní paní vztahu pudově a zkratově: sebevraždou a vraždou spíše mužské povahy, která se pro ni stává únikem ze stále těsnější klece konvencí, povinností, ale také skutečné zodpovědnosti. Toto svědectví o odvrácené tváři na venek idylizující morálky doby Truffautových rodičů a prarodičů je odrazovým můstkem k morálnímu posunu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, nejvýraznějí vyjadřovanému odkazem osmašedesátého - tentokrát západoevropského a obecně globálního roku. Vřazenost do ještě hlubšího přediva moderního evropanství, obsažená v některých komentářích k tomuto filmu, jen zesiluje to, co jsem se pokusil popsat a zobecnit. Tím vším je dána cena i bohatost tohoto spíše ranějšího Truffautova "artfilmu". A také je tím ovlivněna kvalita oslovení, určená pozornému, naslouchajícímu divákovi. (20.10.2007)