Střílejte na pianistu

Snažím sa pozitívne naladiť na rešpektovanú francúzsku novú vlnu u režisérov ovplyvnených slávnymi hollywoodskymi režisérmi ako je tu Francois Truffaut,od ktorého som niečo to už videl,myslel som,že pianista ma bude baviť na plné 5.hviezdičkové hodnotenie,ale aj tak som rád pre štyri. Charles Aznavour,ktorý hrá dvoj/rolu Charlie Kohler/Edouard Saroyan mi často pripomínal výrazovo LINA VENTURU. Inak ručná kamera,improvizácia,bez rešpektu,exteriéry,mládež týmto sa vyznačuje nová vlna,ktorú si musím vo väčšom napozerať,aby som pochopil hlavné zložky a vycibrenosť režisérov,ktorí dokážu efektne pracovať a zintenzívniť pocity pri pozeraní,ale inak film nie je protivný,vidieť zapálenosť po novom filmovom rozprávaní... (05.10.2014)

Dramaticky poměrně rozbité vyprávění, které osciluje na pomezí běžné kriminálky a psychologického dramatu. K plnému hodnocení filmu ovšem hodně chybí, protože to žánrové přešlapování spíše drhne, stejně jako tempo první poloviny snímku. Alespoň to celé zachraňují herci a geniální vtípek s matkou v kruhové výseči. Truffaut natočil mnohem více lepších filmů a tohle mi připadá spíše jako nějaký stydlivý začátek /oproti vyzrálému Nikdo mne nemá rád/. Nejzajímavější pasáží filmu tak zůstává vyprávění o manželce hlavního protagonisty, tady se náznaky geniality projevují s velkou vervou. (22.03.2005)

Neuspořádané, rychle tekoucí vyprávění o potulném pianistovi prodchnuté peripetiemi mnohdy na mysl zcela nepřicházejícími. A vlastně to není bizarní, neschází tomu nutná francouzská poetika (barové interlude mi přišly kouzelné), naivní romantika ani osudové konce a trocha realismu. Truffaut rok po jednom ze svých vrcholů (ad Nikdo mne nemá rád) ve velmi dobré formě, leč možná na žánrových -záměrných- pochybách (je taková tragika nevyhnutelná?). │80% (04.06.2008)

Čistý novovlnizmus v rukách mladého a odvážneho tvorcu. A je dobré, že vždycky, keď sa už konzervatívny hollywood nedržal svojich základných princípov a zabúdal na okrajovejšie škulinky života obyčajných a hriešnych ľudí, začali vznikať nové smery, objavovali sa nové možnosti a hľadali sa novátorské, alternatívne a originálne využitia krásneho slovíčka, zvaného film. A Pianista je presne tým prototypom nabúrania tradičných konvencii rozprávania príbehu, kedy nielen vidíme, ale sme prítomný v uzavretých štvrtiach francúzskeho veľkomesta a nevieme, na ktorý problém sa máme momentálne zameriať a pokiaľ vieme, že na skutočné vyslobodenie z útrap, je už pravdepodobne neskoro. Truffaut komplikovanosti a kráse filmu prispel dejovým twistom, moderným strihom, vnútorným monológom hlavnej postavy a nabúraním cenzúry. Preto je taký silný a nezávislý. Vznikol predsa z vášne. (11.10.2014)

Ze všech tvůrců francouzské nové vlny mám nejlépe nakoukaného Francoise Truffauta a taky si s ním nejlépe rozumím. Musím konstatovat, že v rámci jeho tvorby nepředstavuje Pianista nic zásadního, neřku-li mistrovský kousek. Je to spíš hříčka, kde si režisér testoval možnosti propojení několika žánrů. Při jejím sledování mám pocit, že spíš improvizoval a dal na momentální intuici, nespatřuji v tom nějaký řád, promyšlený a ucelený plán. Scénář má bohužel k dokonalosti daleko a nepoměrně úspěšněji Truffautův záměr v pozdějších dekádách zrealizovali např. Coeni nebo tvůrci moderních vícevrstevných seriálů typu Better Call Saul či Breaking Bad. Ty dokážou křížit často na první pohled protikladné žánry rafinovaněji a divácky efektněji (přitom nikoliv prvoplánově lacině). Truffautův experiment z počátku 60. let poráží rozdílem dvou tříd. Zajímavá je pro mě Truffautova režie a herecké obsazení, ale když vás nepohltí příběh a postavy jsou vám více či méně šumafuk, nelze uvažovat o čtvrté hvězdičce. Výsledku škodí i výběr žánrů. Ať se na mě Truffaut nezlobí, ale thrilleru vážně nerozuměl a měl se mu velkým obloukem vyhnout. To, co nakonec vzniklo, bude nejspíš mnohem víc oslovovat klubový okruh diváků než běžné příznivce žánrové produkce. Celkový dojem: 60 %. (02.05.2017)