Střílejte na pianistu

Ze všech tvůrců francouzské nové vlny mám nejlépe nakoukaného Francoise Truffauta a taky si s ním nejlépe rozumím. Musím konstatovat, že v rámci jeho tvorby nepředstavuje Pianista nic zásadního, neřku-li mistrovský kousek. Je to spíš hříčka, kde si režisér testoval možnosti propojení několika žánrů. Při jejím sledování mám pocit, že spíš improvizoval a dal na momentální intuici, nespatřuji v tom nějaký řád, promyšlený a ucelený plán. Scénář má bohužel k dokonalosti daleko a nepoměrně úspěšněji Truffautův záměr v pozdějších dekádách zrealizovali např. Coeni nebo tvůrci moderních vícevrstevných seriálů typu Better Call Saul či Breaking Bad. Ty dokážou křížit často na první pohled protikladné žánry rafinovaněji a divácky efektněji (přitom nikoliv prvoplánově lacině). Truffautův experiment z počátku 60. let poráží rozdílem dvou tříd. Zajímavá je pro mě Truffautova režie a herecké obsazení, ale když vás nepohltí příběh a postavy jsou vám více či méně šumafuk, nelze uvažovat o čtvrté hvězdičce. Výsledku škodí i výběr žánrů. Ať se na mě Truffaut nezlobí, ale thrilleru vážně nerozuměl a měl se mu velkým obloukem vyhnout. To, co nakonec vzniklo, bude nejspíš mnohem víc oslovovat klubový okruh diváků než běžné příznivce žánrové produkce. Celkový dojem: 60 %. (02.05.2017)

Skvělý film pohybující se na pomezí dramatu, gangsterky a komedie ve stylu Růžového pantera...do toho je přimíchána nepatrná dávka existenciální krize... Charles Aznavour je naprosto skvělý, udatně mu sekundují i oba zabijáci-dvojčata (kteří však nejsou bratři) a všechny partnerky, které se u milého pianisty vystřídají. Film se nadá moc popsat. Je vtipný i smutný. Taky se mi zdálo, že v některých pasážích možná ovlivnil Jeunetovu Amelii (třeba když se pianista dozví, kdo ho zradil, objeví se na plátně tři obrázky všeljak se pitvořícího barmana... nemám na mysli nic konkrétního, jen způsob míchání vážného s humorným). Nedovedu si představit, že by tento film nechal někoho chladným. Je jako skvělý panista, který rozezní mnoho tónů. Každý úpně jiný, ale dohromady tvoří skvělý celek. (17.10.2004)

Nedám 5. Je to celé nějaké chladné. Jako by Aznavour byl šachová figurka, kterou někdo pohybuje, aniž se zajímá o to, zda se mi to líbí, nebo ne. Hlavní hrdina je natolik uzavřený, že k sobě nenechá diváka proniknout a tím ani probudit naplno jeho sympatie. Nic to ovšem nemění na tom, že se jedná o kvalitní film a dá-li se na něj i po padesáti letech pořád se zájmem koukat, tak velice kvalitní. (22.03.2009)

Moja streľba na pianistu je stručná. Truffautove filmy ponúkajú, na rozdiel od tých Godardových, odromantizovanejší pohľad na novolnovú tvorbu, prezentujú jej charakter vo viac zemitej a na metaforickej streleckej muške lepšie udržateľnej polohe. ............... Godardovo dielo (Na konci s dychom) oproti Truffautovmu (Strieľajte na pianistu) transformuje anarchistický testosterón (s dôležitou autorskou esenciou) vylučovaný novou vlnou bez výraznejších strát do obsahu filmu predstavujúceho, v "šatoch" odkazujúcich na B-čkové gangsterky a noirové filmy, snahu mladých dosiahnuť ideu slobody (ktorá je stále v praxi nedosiahnuteľnou), pričom nedramatické voľnomyšlienkárstvo jeho formy korešponduje s mysľami hlavných postáv filmu a nevytvára žiadne problémy v plynutí, tempe a konzistentnosti filmu a tým pádom sa z neho stáva nestarnúce dielo. ................. Trouffautov autorský film s nádychom revizionizmu, takisto preberajúci črty B-čkovej gangsterky a filmu noir, je samozrejme ďalším manifestom novovlnových ideí, avšak prezentuje aj mínusové stránky zapríčinené improvizáciou, voľnou formou nerešpektujúcou pravidlá, vytváraním vlastného filmového časporiestoru, ktorý má korešpondovať až s rozprávkovosťou a vymýšľaním filmu za pochodu. V Snímke je ľahké zacítiť prílišnú asymetrickosť tempa, dostávajúceho sa prostredníctvom slobody formy k strnulosti a nevyrovnanosti, čím sa dielo stáva menej celistvým, neplynulým a miestami začne dezorientačne nudiť a je celkovo menej trvácnym zásahom. Truffaut nakrútil film, pri ktorom chel mať radosť z každého jedného záberu a vznikla naďalej hodnotná, ale zbytočne roztireštená variácia noiru. ............... Osobne viac preferujem Truffautov debut Nikto ma nemá rád, kde sa jeho dokumentárny prístup šikovnejšie drží témy a ponúka silný príbeh s autobiografickými prvkami v oveľa menej rušenej plynulosti, než v tomto viac, a niekedy až na škodu, experimentujúcim dielom. Môj zásobník je v tejto chvíli už vyprázdnený. (05.04.2014)

,,NECH SI ŽENSKÉ HOVORIA ČO CHCÚ, CHCÚ STÁLE LEN TO JEDNO." ,,A ČO CHCÚ?" ,,LEN TO JEDNO." __ O Truffautovom pomerne známom filme viem už dlhšiu dobu a dlhšiu dobu som ho nemal potrebu vidieť. Napokon ma zlákalo jeho avizované vysielanie na ČT 2 a v rozšíreniu mojich diváckych obzorov napomohol aj EdaS-ov krátky, výstižný a pritom nič dopredu neprezrádzajúci komentár. Sympatická dĺžka je veľmi vítaná, pretože film sa v polovici láme do ,,akejsi inej roviny" a dovtedajšie zrozumiteľné pohodové sledovanie začne strácať svoj koncept. Už týždeň po zhliadnutí filmu si preto z neho mnohé nepamätám. Zaujalo ma Truffautovo režijné experimentovanie, kvetnaté dialógy pripomínajúce mi trocha Hrabala a Charles Aznavour je v úlohe pianistu určite dobrou voľbou. Celkový komplexnejší pohľad na videné si budem vedieť urobiť pri ďalšej projekcii, ktorú niekedy v budúcnosti uvítam. (755. hodnotenie, 73. komentár k filmu) (18.05.2017)