Konečně neděle!

Noir atmosféra starých detektivek je tu prezentována natolik, že se mi nechce věřit, že je film z roku 1983 ! Fanny Ardant reprezentuje emancipovanou ženu, která v ničem nezaostává za muži ! Její proměny ve filmu jsou skvělé a tvoří s Trintignantem výbušnou dvojici věčně rozhádaných. Skvělá atmosféra - napětí, tajuplno, chvíli komedie, chvíli drama. Fanny Ardant je ve filmu velmi sexy! (19.07.2009)

Přepsáno v dubnu 2018. Konečně neděle! se v lehkém houpavém rytmu vznáší nad obzorem při jasném svitu luny. Kriminální žánr vyniká hravostí, lehce poťouchlou a přesto uchvacuje svou nonšalancí. Cílem příběhu je vypátrání zločince, a přesto není tento záměr hlavní podstatou. Jádrem je způsob, kterým se tančí. Rozvernost je v detailech, ve zvratech pátrání, v sarkastickém nádechu rozhovorů i místech rozjařeného oddechu. Atmosféře neschází napětí, éterické šumění dráždivosti, vzpřímená elegance i jiskřivé chvění. Konečně neděle! je hebkým pohlazením, zanechává v duši zřetelnou stopu blaženosti a pocit uspokojení ze vzletné poezie. Hlavní předností filmu je Barbara Becker (vynikající Fanny Ardant), výkonná sekretářka, nadšená ochotnická herečka a oduševnělá kráska. Lahůdkou jsou důvtipné slovní přestřelky mezi ní a jejím šéfem. Je popoháněna skrývaným citem a neohroženě vyhledává další překážky. Je svůdným esoterickým zjevením, taktovkou udává rytmus a vládne celému filmovému panství. Hlavní mužskou postavou je Julien Vercel (dobrý Jean-Louis Trintignant), provozovatel realitní agentury a Barbařin zaměstnavatel. Soukromá i společenská spokojenost je lehkým mávnutím kouzelného proutku znenadání ukončena. Překvapení se mění v děs a hrůzu a zoufalé zápolení o očištění osobní bezúhonnosti. Je přímý až jízlivý, přesto je stále jeho základem důstojná laskavost. Důležitou postavou je Maître Clément (zajímavý Philippe Laudenbach), Julienův advokát s pochopením i slabostí pro zločiny z vášně. K výraznějším postavám patří Santelli (příjemný Philippe Morier-Genoud), policejní komisař, vyšetřující záhadnou sérii vražd. A také Paula Delbecq (zajímavá Anik Belaubre), pokladní kina Eden a vydírající hlas hysterické zuřivosti. Z dalších rolí: pátrající bratr oběti a křesťanský duchovní Massoulier (sympatický Jean-Pierre Kalfon), nekonvenčně se tvářící lokální novinář a bývalý Barbařin manžel Bertrand Fabre (Xavier Saint-Macary), Paulin bratr a tvrdě jednající provozovatel nočního podniku a lechtivého uspokojení Louison (dobrý Jean-Louis Richard), provokativně přezíravá a bouřící Julienova manželka Marie-Christine Vercel (zajímavá Caroline Sihol), naštvaná pouliční nevěstka (Nicole Félix), zkušený provozovatel soukromé detektivní agentury Lablache (Georges Koulouris), či sebevědomá uchazečka o práci sekretářky (Pascale Pellegrin). Napětí detektivního pátrání a zoufalé hledání vlastní spásy je povzneseno Truffautovým stylovým nadhledem. Hravost je rozkošná, švihácky upravená a potěšující. Vždyť jde o chtíč a posedlost. Radostí prozářený prožitek! (01.05.2009)

Evropská obdoba amerického remaku tvoří v pomyslném řetězci předčasně uzavřené Truffautovy filmografie jeden z nejzářivějších bodů. Černobílý film je součástí režisérova záměru právě tak jako obnažená otevřenost příběhu. Francouzský romantismus tímto pojetím získává nový rozměr. Konfrontace mužského a ženského pohledu má poměrně komplikovaný základ, do něhož se vedle přirozené odlišnosti mužských a ženských přístupů řešeného problému (obvinění z vraždy) mísí ve vzrůstající míře i momenty ryze feministické a posléze citové. Je to proslulá americká drsná škola a není to americká drsná škola. Fanny Ardantová, snad ještě smyslnější a intelktuálnější symbol neopakovatelného francouzského ženství než její starší generační vrstevnice Deneueová, zřejmě právě v posledních Truffautových dílech dostala své nejvděčnější herecké příležitosti. Ku prospěchu filmu i jeho diváka. (02.12.2007)

Noirová krimoška, která v mnoha ohledech prokazuje opravdu vynikající kvality. Děj utíká splašeně dopředu, člověk se samým napětím leckdy nestačí ani nadechnout, občas naopak zaperlí vynikající fóry a povedené frky. A navíc naše ztepilá Fanny je zkrátka skvělej matroš od podrážek bot až po poslední vlas na hlavě – kdo se do ní okamžitě nezamiluje, je blázen. Tak proč nehodnotit maximálním počtem bodů? … Ono je tady totiž jedno „jenže“…. Ani přes ty skvělý stehna v bílejch kamaších nemůžu ignorovat skutečnost, že příběhová část připomíná rozstřílenej cedník. Vyprávění je vzrušující jen ve fázi "vršení záhad", ve fázi "odhalovací" pak bohužel leckteré momenty utíkají jak oka na punčoše, některá fakta nebo údaje do sebe zkrátka nezapadají a finální rozuzlení a ozřejmení motivací jakoby uteklo z říše banálních pohádek. Škoda, přeškoda! „Konečně neděle!“ mi ve finále vychází jako film se silnějšími třemi bodíky… ale díky slečně, co se umí ohánět Eiffelovkou, se na něj zase někdy rád podívám. (30.05.2010)

Co se týče budování napětí a znepokojivé atmosféry Truffaut se Hitchcockovi nevyrovná. Všechno ostatní, pro co je tvorba "mistra napětí" tak přitažlivá se naštěstí Truffautovy podařilo oživit. Již černobílá stylizace napovídá, že se spíše jedná o variaci na Hitchcockova raná díla, která byla spíše zábavou než propracovanou strukturou vypočítanou k manipulaci divákem a iniciující znepokojivou hru na "chybné hypotézy" a očekávání daná diváckou zkušeností. Truffaut vytvořil velmi zabávný thriller oživující studiovou tradici, okouzlující drobnými detaily a neopakovatelným jiskřením mezi postavami tak příznačným pro režisérovu tvorbu 30. let. Fanny Ardantová se své role zhostila výborně a jednoduše z její charismatické kreace nelze po celou dobu spustit oči. Právě ona je hlavní devizou snímku, jenž mě zcela nenaplnil svoji zápletkou - ta je sice pořádně zamotaná a ze začátku značně nepředvídatelná, k rozuzlení se však směřuje již dosti průhledně a i když ani Hitchcock neměl v oblibě tajemství a překvapení, nedaří se vytvořit ze závěru vyvrcholení filmu - jde o nevzrušivou a ne moc rafinovanou tečku. Povznášející dojem z hravé a poctivé pocty však rozhodně zkazit nedokáže. (22.02.2012)