Konečně neděle!

Přepsáno v dubnu 2018. Konečně neděle! se v lehkém houpavém rytmu vznáší nad obzorem při jasném svitu luny. Kriminální žánr vyniká hravostí, lehce poťouchlou a přesto uchvacuje svou nonšalancí. Cílem příběhu je vypátrání zločince, a přesto není tento záměr hlavní podstatou. Jádrem je způsob, kterým se tančí. Rozvernost je v detailech, ve zvratech pátrání, v sarkastickém nádechu rozhovorů i místech rozjařeného oddechu. Atmosféře neschází napětí, éterické šumění dráždivosti, vzpřímená elegance i jiskřivé chvění. Konečně neděle! je hebkým pohlazením, zanechává v duši zřetelnou stopu blaženosti a pocit uspokojení ze vzletné poezie. Hlavní předností filmu je Barbara Becker (vynikající Fanny Ardant), výkonná sekretářka, nadšená ochotnická herečka a oduševnělá kráska. Lahůdkou jsou důvtipné slovní přestřelky mezi ní a jejím šéfem. Je popoháněna skrývaným citem a neohroženě vyhledává další překážky. Je svůdným esoterickým zjevením, taktovkou udává rytmus a vládne celému filmovému panství. Hlavní mužskou postavou je Julien Vercel (dobrý Jean-Louis Trintignant), provozovatel realitní agentury a Barbařin zaměstnavatel. Soukromá i společenská spokojenost je lehkým mávnutím kouzelného proutku znenadání ukončena. Překvapení se mění v děs a hrůzu a zoufalé zápolení o očištění osobní bezúhonnosti. Je přímý až jízlivý, přesto je stále jeho základem důstojná laskavost. Důležitou postavou je Maître Clément (zajímavý Philippe Laudenbach), Julienův advokát s pochopením i slabostí pro zločiny z vášně. K výraznějším postavám patří Santelli (příjemný Philippe Morier-Genoud), policejní komisař, vyšetřující záhadnou sérii vražd. A také Paula Delbecq (zajímavá Anik Belaubre), pokladní kina Eden a vydírající hlas hysterické zuřivosti. Z dalších rolí: pátrající bratr oběti a křesťanský duchovní Massoulier (sympatický Jean-Pierre Kalfon), nekonvenčně se tvářící lokální novinář a bývalý Barbařin manžel Bertrand Fabre (Xavier Saint-Macary), Paulin bratr a tvrdě jednající provozovatel nočního podniku a lechtivého uspokojení Louison (dobrý Jean-Louis Richard), provokativně přezíravá a bouřící Julienova manželka Marie-Christine Vercel (zajímavá Caroline Sihol), naštvaná pouliční nevěstka (Nicole Félix), zkušený provozovatel soukromé detektivní agentury Lablache (Georges Koulouris), či sebevědomá uchazečka o práci sekretářky (Pascale Pellegrin). Napětí detektivního pátrání a zoufalé hledání vlastní spásy je povzneseno Truffautovým stylovým nadhledem. Hravost je rozkošná, švihácky upravená a potěšující. Vždyť jde o chtíč a posedlost. Radostí prozářený prožitek! (01.05.2009)

Vercel je trochu muž pod papučou, ktorému je žena neverná a po obvinení z vraždy je jasné, že bez ženskej pomoci sa nezaobíde. Fanny Ardantová v úlohe jeho sekretárky ho tak prevyšuje symbolicky nielen svojou výškou, ale najma dôvtipom pri ziskávaní informácií. Vlastne sa jej nemôže rovnať ani polícia, ktorá výsledky jej vyšetrovania s radosťou prijíma. Konečne nedeľa je príťažlivá najma vďaka výbornému castingu a miernou netradičnosťou témy u významného predstaviteľa novej vlny. Hovory s Hitchcockom boli pre jej vznik asi kľúčové. Nakoniec tu nie je dôležité čo, ale ako. Nemám s tým žiaden problém. "Za koľko?...Za desať osem..." (06.11.2013)

Na začátku jsem tápal, pročpak Truffaut rozdal karty s pohotovostí zkušeného krupiéra a připravil nás o požitek ze spolu-pátrání, ale postupně vyšlo najevo, že nic není tak jednoznačné. Nejeden hráč s výrazem „mám samá esa“ ve skutečnosti blufoval. Konečně neděle! je další a bohužel též poslední perfektně (nikoliv rušivě dokonalým způsobem) vybroušenou záležitostí, v níž se prolíná vícero žánrů. Černobílý formát nás tak nevrací jenom do dob filmů-noir, ale také starých amerických komedií s inteligentní, ale lehce nevypočitatelnou ženskou hrdinkou (taky vám Fanny Ardant připomínala Katharine Hepburn?). Stejně jako všechny předchozí, lze rovněž tento Truffautův film vnímat jako komentář k vybraným žánrům i široké škále jiných skutečností. Čtení mezi řádky – a sledování Fanny Ardant, jež není perspektivou žádného jiného režiséra tak okouzlující – mne tentokrát dokonce bavilo více než samotný příběh, což bylo možná dáno tím, že jsem v něm po syrovém úvodu vůbec nehledal komediální prvky. Truffaut svůj poslední film prošpikoval indiciemi, jež různě souvisejí s francouzskou národní povahou. V kině se tentokrát hrají ve Francii do roku 1975 zakázané Stezky slávy (zbabělé odsouzení válečných hrdinů), o vietnamské restauraci se hovoří jako o „prodané“ Vietnamcům (paralela s Indočínou), právník nahlíží shovívavěji na typicky francouzské zločiny z vášně, na divadle je zkoušena hra Victora Huga, který údajně neměl nic proti incestu a jako efektivní zbraň poslouží v krizovém okamžiku i maketa Eiffelovky. V tomto směru velmi vtipné a ve všech ostatních směrech výsostně kultivované rozloučení jednoho z nepočetné řady režisérů, kteří mi budou skutečně chybět. A nejenom kvůli filmům, které již nenatočí. 80% Zajímavé komentáře: Radko, mortak (23.12.2008)

Evropská obdoba amerického remaku tvoří v pomyslném řetězci předčasně uzavřené Truffautovy filmografie jeden z nejzářivějších bodů. Černobílý film je součástí režisérova záměru právě tak jako obnažená otevřenost příběhu. Francouzský romantismus tímto pojetím získává nový rozměr. Konfrontace mužského a ženského pohledu má poměrně komplikovaný základ, do něhož se vedle přirozené odlišnosti mužských a ženských přístupů řešeného problému (obvinění z vraždy) mísí ve vzrůstající míře i momenty ryze feministické a posléze citové. Je to proslulá americká drsná škola a není to americká drsná škola. Fanny Ardantová, snad ještě smyslnější a intelktuálnější symbol neopakovatelného francouzského ženství než její starší generační vrstevnice Deneueová, zřejmě právě v posledních Truffautových dílech dostala své nejvděčnější herecké příležitosti. Ku prospěchu filmu i jeho diváka. (02.12.2007)

Konečně neděle je poslední snímek význačného francouzského režiséra Francoise Truffauta a jako takový může dobře sloužit k identifikaci specifického režijního stylu. Jako detektivka pro mě tak silně nefunguje, vraha jsem uhodl už po půl hodině a literární předloha, kterou jsem nečetl, je údajně dost slabá. Film je ale odlehčený, všudypřítomnou lehkou parodickou nadsázkou, byť označení snímku jako komedie nebo čistá parodie je zavádějící, protože pod tím si divák může představit gejzír gagů ve stylu Růžového pantera, a to v tomhle případě prostě neplatí. Truffaut si ale s divákem hraje a překvapuje drobnými nálady, jako jsou nohy tří postav během rvačky, které se pohybují v tanečním rytmu, nebo když se z předpokládaného pachatele vyklube katolický kněz. Film je silný zejména v dialozích, kdy to mezi Ardant a Trintignantem jiskří ve stylu starých amerických konverzačních filmů. Zatímco Trintignant hovoří o pachateli vraždy, Fanny Ardant se zasněně dívá do dálky a vzdychá, jak je dneska krásně po dešti. Tahounem filmu je právě Fanny Ardant, Truffaut jí věnoval tento snímek jako hold jejímu půvabu a hereckým schopnostem. Byla právě na vrcholu, pokud jde o fyzickou přitažlivost i herectví. Celkový dojem: 85 %. (25.02.2008)