Howlův kráčející hrad

Škoda jen těch občasných Disneyovských manýrů (roztomilý slídící pejsek, který měl tedy aspoň sípavý hlas, nebo občas dětinský duch-oheň), jinak Miyazaki dokázal opět stvořit něco, co se vymyká obyklým měřítkům, nádherný příběh plný nenásilného porozumění, skvěle nakreslený (hlavně ten Zámek je něco naprosto úžasného) a vymyšlený, kde nejkrásnějšími částmi jsou ty, kde se seznamujeme s prostředím a můžeme se jen kochat tím světem plným fantazie, kouzel a pohádkových barev. Dílo na hranici pohádky a steampunku, které nemá obdoby. (08.12.2009)

Přesně tak nespoutaná fantazie, jakou očekáváte, pokud znáte třeba Princeznu Mononoke. Precizní výtvarná stránka se smyslem pro detail a skvostná klasická animace. Některé obrazy až berou dech. Několikrát mi nedalo nevzpomenout na Karla Zemana. Ať už to způsobila přítomná technika, nebo pohled na hrůzy války, ono skloubení příběhu lásky s ohrožením života se nemůže minout účinkem. Memento Hirošimy má asi většina Japonců hluboko v sobě vsazené, jeho připomínka určitě není na škodu. Morální poselství čarodějného příběhu však není nijak křiklavé, dá se proto velmi dobře snést. I po několikerém zhlédnutí stále působivé... (27.12.2010)

Půvab Miyazakiho děl spočívá hlavně v pohádkovosti a hře s fantazií. A protže jde o filmy pro děti, jde o dětskou fantazii. Kdosi tu srovnává s Bartou a Švankmajerem, to je úplě zcestné. Srovnávat lze s filmy pro děti, tedy třeba s Pojarem nebo Týrlovou, a tady myslím, v obrovské konkurenci kvality a bezbřehé fantazie, Miyzaki nezaostává. A Jako jsou naši velikáni zakladatelé a vynálezci různých směrů a technik, je i Miyzaki novátor a revolucionář, i když se to nemusí každému líbit:-) (07.09.2011)

Jak jsme u Miyazakiho zvyklí, velmi neobvyklý příběh s překrásnými animacemi a bezbřehou fantazií. Howl je velice zajímavá postava, kterou objevujete krok za krokem, chvíli se o něj bojíte, pak vás zase štve a přitom mu ani chvíli nepřestanete fandit. Sophie je zase děvče, které najde svůj smysl života, lásku a objeví v sobě neobyčejnou vnitřní sílu. Možná mám pro Miyazakiho příběhy slabost, takže méně jak 5* nemohu dát. (28.10.2005)

Vždy, keď začnem mať dojem, že filmová fantasy zdochla s Návratom kráľa a odvtedy sebou len zúfalo plieska na plytčine, príde niekto ako Hayao Miyazaki a napáli do mňa pecku o rozmeroch Zámku v oblakoch. Kompaktnú epickú silu Mononoke síce príbehovo roztrieštený Zámok nedosahuje, ale Cestu do Fantázie posiela do zabudnutia jedinečnou steampunkovou atmosférou a drvivou kadenciou nápadov a zvratov. Len škoda, že je stopáž trochu únavná a ku koncu príbeh nedáva celkom zmysel (resp. vyžaduje mnohonásobné pozretie, aby človek prenikol do symboliky príbehu, čo je samozrejme čisto subjektívna výhrada a niekto to môže označiť za hlavné pozitívum filmu). Napriek akýmkoľvek výhradám veľká paráda. Keď sa človek príliš nechá unášať hollywoodskou tsunami, ľahko zabudne, že niekde inde ešte žijú tvorcovia, ktorí odvážne natáčajú filmy nepodliehajúce akémukoľvek trendu a oplývajúce bujnou fantáziou a obrazotvornosťou. (03.07.2009)