Howlův kráčející hrad

Přesně tak nespoutaná fantazie, jakou očekáváte, pokud znáte třeba Princeznu Mononoke. Precizní výtvarná stránka se smyslem pro detail a skvostná klasická animace. Některé obrazy až berou dech. Několikrát mi nedalo nevzpomenout na Karla Zemana. Ať už to způsobila přítomná technika, nebo pohled na hrůzy války, ono skloubení příběhu lásky s ohrožením života se nemůže minout účinkem. Memento Hirošimy má asi většina Japonců hluboko v sobě vsazené, jeho připomínka určitě není na škodu. Morální poselství čarodějného příběhu však není nijak křiklavé, dá se proto velmi dobře snést. I po několikerém zhlédnutí stále působivé... (27.12.2010)

Jeden z kolegov sa pýta, kam ten Miyazaki na tie nápady chodí. Dobrá otázka. Bolek Polívka na ňu svojho času za seba odpovedal, že on na ne nechodí, ono to chodí naňho. Nech už pán režisér z knižnej predlohy prevzal čokoľvek, veľa toho zaiste nebolo, keďže výsledkom je to, čomu sa hovorí "typický Miyazaki". Kamže to teda ten starý pán chodí? Kde inde než do tradičných čínskych a japonských záhrad (spomeňte si, aj filmový Howl-Hauru má "svoju záhradu"), ktoré excelentne demonštrujú východnú koncepciu poézie - na Západe je poetická vonkajšia podoba vecí, na Východe ich vnútorný, "duchovný" rozmer. V týchto záhradách nič nie je tým, čím sa zdá byť, keďže cieľom bolo vytvoriť ekvivalent prírody, krajiny či univerza. Stromy sú zakliate do bonsají, horské chrbty do balvanov. Les nadobúda podobu skalného labyrintu zloženého z pozliepaných pórovitých monolitov. Dažďová kvapka je reprezentovaná v podobe sústredných kružníc vyrytých do jemného štrku, riečny tok v sústave navzájom sa prekrývajúcich plochých kameňov. Výhľady do záhrady majú podobu otvorov v tvare mesačného kotúča či roztvoreného vejára, čím vzniká "vypožičaný obraz". Do bambusového húštia sa pozerá skrz kamenné či drevené mreže s naturalistickým alebo symbolickým ornamentálnym rastrom umožňujúcim subjektívnu interpretáciu videného. Latentná podoba videná v kuse kameňa stačí, aby bol kameň posadený na podstavec s rovnakou vážnosťou, s akou sa v Európe na podstavec kladú sochy. Poloabstraktná textúra v travertíne stačí, aby bol daný kameň vložený do honosného rámu a zavesený na stenu pavilónu. Skala nachádzajúca sa v inej, dutej skale. To všetko sú subtílne imaginatívne a fantazijné momenty cudzie európskej senzibilite až do doby vzniku surrealizmu. Interpretácia Miyazakiho tvorby prostredníctvom signifikantného elementu východoázijskej kultúrnej tradície? Ale prečo nie? (31.08.2008)

Lamentuju rukama nad hlavou, když mi někdo podsouvá při sledování MÉHO filmu JEHO názory (ahoj, tati :D). Prostě při výtce typu: "Animace jako v Pokémonech" vnitřně vybuchuju a mám takovou zlost, že bych rázem postavil Eifelovu věž ze slaných tyčinek. Proto raději zabořím nos do hrnku čaje a mlčím___ Ale i přes tuto "láskyplnou výměnu názorů" byl Miyazaki pořád se mnou. Jeho nádherné cukrbliky a perfektně vymyšlené postavy, mě meditativně uklidňovali. Možná to bude znít přihlouple a dětinsky, ale jako kdyby vám skrze obrazovku vzkazoval, že zase všechno bude v pohodě. Právě proto mám pro Miyazakiho tvorbu slabost. Jeho filmy jsou nejpoctivějším relaxem a já jsem vždycky rád, když se ho mohu zúčastnit. Bravo! (12.12.2008)

Také pocity. Stojím na brehu, voda jemnými vlnkami obmýva kamienky, dookola kľud súmraku. Neskutočne rýchlo letiace oblaky nad hlavou v horách. Namáhavá cesta k hradu, kde miesto múdreho panovníka jačí partia pubertiakov, popíjajúcich prvé krabicové vínčiská, psy obsierajú úzke cestičky a ich páni sa povznesene nadnášajú v nových trekingových úboroch. Nejaká iskrička tu snáď tlie. Veď on sem vyšiel opustiť na chvíľu svet Umeliny - pásovo vyrábaných produktov - áut, lietadiel, lodí, tak vzdialený predmetom s dušou. Nemusia byť hladké ani pekné, ale je z nich niečo cítiť (na povalách starých domov napr., kedy ručné remeslo malo navrch). Animistické vnímanie živej i neživej prírody. Synchronicita zažitého a na plátne videného. A spústa podnetov. Toto mi sprostredkúva Miyazaki filmami s príbehmi o tom, že v ľuďoch často drieme démon, ktorý môže úplne ovládnuť dušu, pokiaľ neprekoná úzko egoistické vnímanie vlastného sveta. Privodenie všetkých myšlienok je hravé, spontánne detské a dokonale farebne zladené. Oživuje časy, kedy sa chodilo s kamarátmi na výpravy ulicami, predstavujúc si pritom divočinu, liezlo do cudzích záhrad a v noci na cintoríny do hrobiek. (23.07.2008)

Ve své první polovině velice vtipný snímek, který svými šílenými, leč originálními nápady zaručeně rozesměje a okouzlí. Celou dobu se tak divák veze na vlně pohody, uklidňující hudby či setkávání se s novými postavami v čele s němým, nýbrž neuvěřitelně kouzelným Tuřínem. Nelze opomenout jednoho z hlavních hrdinů, kterým je Calicifer, jenž v mnoha ohledech připomíná západní produkci animovaných filmů, ovšem v žádné scéně na druhý konec zeměkoule nijak výrazně nesklouzne. Co jest hlavním prvkem Zámku v oblacích je práce s postavami, a to ve způsobu jakým je divák schopen je vnímat. Záporné postavy se v jednu chvíli zdají být odpudivé, nehostinné a nepříjemné, ovšem Miyazaki podle šablony rozhodně nejede, a tak se divák nemůže připravit na určité zvraty či přerody právě záporných či kladných postav do svých protipólů. Kouzlo filmu podtrhuje opět fenomenální Džó Hisaiši a jeho orchestr, který silně ovlivňuje emoční složku v samotném klimaxu, který bohužel spadá do naivity a klišé více, než bych u Miyazakiho čekal. [85%] | Kino (29.01.2017)