Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Neambiciózní" balada (ve smyslu důrazu na dějovost, na kritické hodnocení světa a jeho konfliktů), zaměřující se na základní hodnoty a pravdy lidské existence. Vypráví příběh Vojtěcha, člověka až živočišně přímého, neschopného se přizpůsobit vztahům a zvyklostem venkovského společenství. Vojta bojuje v prvním poválečném roce (1946) s celým světem o svou svobodu a nezávislost, o svou lásku... (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (51)

mchnk 

všechny recenze uživatele

Na svou dobu velmi neobvyklé, ovšem po stránce čistě režisérské, precizní uchopení tématu. Téma návratu, plného starých křivd i nových nadějí. Bývalý cirkusák pověřený velmi důležitým a odpovědným, hlídacím úkolem, se má stát určitým nástrojem, ovšem jeho energická živočišnost a touha k svobodnému životu je silnější, než cokoli, co se kolem něj děje. A děje se toho opravdu hodně, jsou chvíle, kdy hodnota jedince totálně krachuje. Nepochybný dozvuk let minulých. Cena lidského života ještě stále nestoupla. Jinak je období, ve kterém se snímek odehrává, prakticky k nepoznání. Nekontrolovatelný Péťa Forman s sebou přináší nejen svým příjmením, ale i herectvím atmosféru zlatých šedesátých. Humornou i silně dramatickou. Ony ty absolventské filmy nasazují vlastním režisérům laťky opravdu vysoko, těžko se poté překonávají. ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... ()

Reklama

Padme_Anakin 

všechny recenze uživatele

Po všech stránkách krásný absolventský film, vizuálně mě snímek nesmírně nadchl a potěšil. Místy úsměvné vyprávění se mění ve smutný příběh Vojtěcha, který se svou povahou, přirozenou živelností a obrovskou životní vitalitou jaksi nehodí, nezapadá do venkovského společenství lidí, jejich vzájemně pokroucených vztahů a pytláctví. Výborná hudba, tklivé tóny klavíru a houslí umocňují pocit osamělosti, touhy po spřízněné duši, souznění s přírodou, potřebě svobody, okouzlení životem i láskou. Petr Forman jedním slovem dokonalý. ()

Radiq 

všechny recenze uživatele

Mě se líbilo, jak to bylo natočené. Černobíle a s přirozeným světlem. A celkově ta atmosféra doby a mluva a reálie, to všechno mi spolu pěkně souznělo. Trochu pitomé bylo to pitomé Vojtěchovo chování, kdy se choval jak nevyskákanej klokan, ale jinak to je pěknej příběh, který navíc svou délkou je tak akorát. ()

triatlet 

všechny recenze uživatele

Mnohovrstevnatý příběh, který zaujme už úvodní scénou s dívkou: "Pacienti nesmějí číst, Anežko." Petr Forman skvěle ztvárnil nezakotvenost Vojtěcha, cizince, uprostřed starých známých. Zachycení neutěšeného venkovského prostředí v poválečném období je umocněno černobílým formátem. ()

Galerie (3)

Zajímavosti (13)

  • Malé dieťa na krstiny, kolísku i vozík na koňa si filmári zapožičali od jednej miestnej rodiny na mieste, kde sa film natáčal. (Raccoon.city)
  • Pro roli Vojty byl původně vybrán v té době ještě neznámý Martin Dejdar. Tři týdny před začátkem natáčení svou účast ale odřekl a volba padla na Petra Formana. Ten ale musel na vojnu, a tak Zdeněk Tyc neváhal a napsal na ministerstvo obrany, které Petra Formana zprostilo vojenské povinnosti a on tak mohl natáčet. (trojúhelník)

Reklama

Reklama