Dveře v podlaze

Jedna z těch lepších filmových adaptací knih Johna Irvinga. Debutující Tod Williams natočil citlivý a smutný film bez velkých srdcervoucích scén a možná právě proto jsou Dveře v podlaze tolik působivým filmem, který by neměl ujít pozornosti žádnému fanouškovi Americké krásy. Kim Basinger je jako smutná a chladná Marion natolik uhrančivá a sexy, že její přítomnost dráždí skoro víc jak v knize. Jeff Bridges je jako Ted Cole správně bohémský a charismatický a skvěle zvládnul i vnitřní smutek hrdiny, který se snaží skrývat za usměvavou a bezstarostnou tváří. Po skončení filmu ve mně zůstaly velmi zvláštní pocity, díky kterým budu nad Dveřmi v podlaze ještě nějaký ten čas přemýšlet (a rád). (20.03.2008)

Drahý pane williamsi, erotický náboj do filmu nedodáte tím, že zaberete ostrou akční scénu (byť z dálky)! Musíte jít na to mnohem emotivněji. Scénář je zajímavý, ale u pomalých filmů je pro mě důležité, aby na mě působily nějaké emoce, z tohodle filmu ale na mě žádné emoce nepůsobily. Škoda Irvinga mám rád. Příště zkuste zfilmovat celou knihu. (07.09.2005)

Většinu diváků, kteří měli tu čest číst Rok vdovou nejspíše Dveře v podlaze zklamou. Adaptace první části této velice povedené knihy sice nemá špatný scénář, ale dle mého názoru selhává režie. Tod William se pokouší i minimalistickou komorní režii, která se má nést v přesném duchu předlohy, což se mu rozhodně nedaří podle plánu. Na druhou stranu ovšem překvapují lokace, ve kterých se natáčelo, herecké výkony a především doslovnost několika scén, které jakoby z listu vypadly knižní předloze. 70% (30.04.2006)

Dveře v podlaze jsou fantastickou a především osobitou adaptací Irvingova románu Rok vdovou (1998). Román je strukturovaný jako tří aktová hra a Tod Williams si zvolil pro svůj film pouze první akt a přesunul ho z předepsaného roku 1958 do současnosti. Což Irvinga nadchlo. Ve výsledku se jedná o krásnou práci o životě, jaký je a jaký může být. Zralý manželský pár tvoří neskutečně výborní Jeff Bridges a Kim Basinger, puberťáka, který jim vstoupí do života Jon Foster a maličkou dcerku kouzelná Elle Fanning. Každý film podle Irvinga je zážitek, ale Williamsův projekt si nejlépe pohrál s tenkou hranicí mezi komedií a dramatem. Jsou zde scény jak vystřižené z grotesky, aniž by rušily náročné melodrama. To v mnoha filmech s takovou lehkostí neuvidíte. (13.03.2021)

Jeff Bridges v Ježíšově hábitu, pravidelně rozmístěné háčky po stěnách, dva nalepené papírky na sklo kryjící fotografii, žádný hudební podkres během závěrečných titulků, dvířka v podlaze u squashového kurtu... The door in the floor. Jak hezky to zní. Detaily. Na jejich důležitost stále upozorňuje (anti)hrdina Ted Cole a je vidět, že si z jeho příkladu vzal poučení i scénárista či že spíš John Irving upravil i tentokrát hlavního hrdinu obrazu svému. Knihu jsem nečetla, film nacpaný metaforami mě však sebral daleko víc než Svět podle Garpa, ať už ve své vizuální či písmenkové podobě. Pokud je pravda, že film staví jen na první části knihy, a pokud je nějaká šance na to, že zbytek knihy má alespoň poloviční úroveň první části, moc bych si přála pokračování. I kdyby však nikdy žádné přijít nemělo - jakože nejspíš nepřijde - bude pro mě The Door in the Floor jeden z těch filmů, jejichž odkaz mi bude v hlavě doznívat ještě nějakou dobu. Velmi podmanivých 111 minut. (12.03.2010)