Turks fruit

Perverzní poetika "Turks fruit" poskytuje nevšední zážitek, který může mnohé diváky odradit či dokonce šokovat. Verhoeven si nebere servítky a jeho krásně natočená prasárna kontrastuje s režisérovými pozdějšími filmy natočenými pro Hollywood, které jsou ve srovnání s jeho domácí tvorbou (zahrnující například fenomenální "Černou knihu") umírněnější a pro samotného tvůrce limitující. K úspěchu filmu jistě dopomohl i Rutger Hauer, jehož postava si nehledá sympatie publika, ale naopak ho dráždí svou animálností, tolik typickou pro celý snímek. 8/10 (30.03.2010)

Scénář: Gerard Soeteman .. Staré prase Paul Verhoeven ještě s mladistvým nábojem a kontroverzní razancí. Po krátké úvodní sekvenci, protkaná několika brutálními vraždami, jsem dostal neblahý pocit, zda nepůjde o evropský předobraz Henryho. Byl to však omyl. Turks Fruit není o vraždění. Naopak je plný zadků, hoven, penisů, červů, prsou či zvratků a s tím souvisejících (ne)přirozeně znechucujících situací. Avšak má také obstojný příběh dvou mladých lidí - sexem posedlého sochaře a jedné roztomilé, lehce šílející zrzečky - v kolotoči svobodomyslných situací. Vykreslen je sice veskrze povrchně, ale minimálně po tělesné stránce funkčně. Tady mohl Verhoeven více zapracovat, protože dějové vyústění pak není i přes svoji podstatu tolik působivé. Co nezvládl on naštěstí dohání herci, zvláště výtečný bohém Rutger Hauer má jednoznačné plus, za otevřené podání své postavy. (26.11.2007)

Holandský provokatér č. 1 - Paul Verhoeven - následne azda čo úplne najviac vyprovokoval i zrovna tohto umelecky [sochársky] založeného jedinca, ktorý sa vskutku čoraz viac začal oddávať nekonečnému »sexuálnemu harašeniu« s viacerými neukojenými partnerkami, až teda pokým Erik Vonk i konečne aspoň raz nenašiel tú akože pravú partnerku v podobe Oľgy Stapelsovej, s ktorou vzápätí pokračoval v naprosto extravagantnom spôsobe života so súčasne aj akýmisi «dekadentnými prvkami» v rámci celkovej štylizácie nasledujúceho diania, čo asi ani neveštilo nič extra priaznivého do budúcnosti zo strán až povedzme práve takto zainteresovaných, ústredných postáv, z ktorého by si určite nejeden kultivovaný divák mohol vziať i akési ponaučenie do budúcna, že to skrátka taktohľa nemôže pokračovať ďalej; a veď v podstate nakoniec posúďte sami, ako sa veci vlastne majú... • Skúste teraz počítať zároveň i so mnou, čo že to všetko približne asi obsahovalo dané, živočíšne ladené, kinematografické dielo, à la „umelecké porno” v podobe: Tureckého medu : I.) nahota; II.) sex; III.) genitálie; IV.) perverznosť; V.) vulgárnosť; VI.)  exkrementy; VII.) násilie; VIII.) dekadencia; jednoducho k dispozícii bolo až toľkoto všelijak rôznych ingrediencií, ktoré sa vďaka akémusi "verhoevenskému" mixéru, podarilo celkovo naraz zmixovať dohromady, keď z toho potom priamo vzišiel presne takýto zaujímavý a jednoliaty t v a r, ktorý na moje veľké počudovanie - nebol zdeformovaný na celkový vzhľad, ako by sa na prvý pohľad mohlo vôbec zdať, ale skôr presne naopak; sledovanie vyšinutých postáv disponovalo akousi povznášajúcou pointou, prečo by sme sa nemali správať, ako On a Ona, ktorí boli doslova, ako odtrhnutými z reťazí bez akýchkoľvek hlbších zábran, ktoré by ich včas upozornili konkrétne i na to, že je už hádam i najvyšší čas zatiahnuť ručnú brzdu pred samotným nárazom do betónového múra, pričom ešte stále nie je neskoro začať novú etapu bytia, len to by museli mať najskôr tieto zhýralé postavy akýkoľvek prejavený záujem... • Predstaviteľ Erika Vonka, t.j.  debutujúci Holanďan, Rutger Hauer, dôkladne stvárnil mimoriadne frustrovaného, a k tomu i sexom posadnutého protagonistu, ktorý si svoj nahromadený s t r e s veľmi často vybíjal na nežnom pohlaví, ktoré podobne nemalo takmer žiadne zábrany sa v danej forme naplno realizovať, čo v spoločnej kombinácii, jednak prinášalo explicitne zobrazovacie scény, a jednak na mňa našťastie ani nijako zvlášť zase nepôsobili samoúčelným dojmom, čo iba kvitujem; keďže celé zobrazenie príbehu malo svoju opodstatnenú logiku, kvôli ktorej som sa dokázal naladiť na vlnovú dĺžku týchto [ne]charakterov, i keď nie práve tak, ako si asi myslíte; to už vtedy akosi hraničilo so sebadeštrukciou, čoho určite nie som žiadnym fanúšikom ← žeby akási holandská odpoveď na predchádzajúci, škandalózny titul v podaní Mechanického pomaranča? → nebezpečné záležitosti v obidvoch podobách: ako v holandskej, tak rovnako aj v britskej. (24.05.2024)

Holanďan Paul Verhoeven vždycky rád škádlil (hlavně zaoceánské) cenzory. Když se do toho nicméně téměř pokaždé obul, divák plesal radostí. Než však chlapík, který má doktorát z matematiky a fyziky, do Ameriky vyrazil, dal solidně zabrat i evropskému publiku. Jeho netradiční přístup několikrát okusil i Rutger Hauer, který tentokrát představuje tak trochu šíleného, tak trochu nadrženého i tak trochu hulvátského sochaře, který konečně po prozkoumání mnoha zarostlých klínů našel tu pravou. V sérii retrospektiv sledujeme jejich vztah, radosti i strasti spojené zejména s hrdinčinou hysterickou matkou. Jeho rebelující neotesanec je skvělý, zrzečka Monique van de Ven hraje prakticky neustále nahá, navíc Verhoevenova schopnost režijní intuice, vedení herců a neotřelosti byly už tehdy patrné. Od kamery mu navíc velmi umně pomáhal holandský kolega Jan de Bont (natočili spolu ještě drama Keetje Tippel, thriller Vierde man, diváctvu už známější Maso a krev i kultovní Základní instinkt). Jak je patrné, ve filmu, který přinese několik milých a originálních obrazů, se vyskytují pro Verhoevena typické motivy, hlavně výrazná nahota, která ale nikdy nepůsobí samoúčelně. Abyste byly ovšem v obraze – zkoumání kalhotek Sharon Stone v Základním instinktu je jen velmi slabým odvarem, tady se zvrací na lidi, zkoumá se jejich stolice, stříhá se jejich ochlupení. Několik momentů je naprosto neřízených, ale jednoduše to jako celek baví. Energický, svobodný, černohumorný a spontánní kus. 75% (07.10.2014)

Vášnivá love-story dvou spontánních asociálů podaná vrcholně pravdivým a odvážným způsobem. První role Rutgera Hauera, jehož excentrické herectví připomíná Klause Kinského a jehož andělský zjev ostře konstrastuje s jeho démonickým chováním. Absolutní nepodřízenost rovná se absolutní svoboda – to platí jak pro postavy, tak pro tvůrce filmu. Buřičská gesta a buřičské činy ve jménu lásky, fuck off autority, fuck off pravidla – Turks Fruit mohl být libertinskou oslavou l´amour fou. Ovšem nebýt toho tak drásavě smutného konce, který zpětně celý příběh přehodnocuje a zanechává pocit hořkosti a beznaděje. (07.11.2006)