Soumrak bohů

Jedovaté, nemocné a zvrácené... Náckové, násilí, sexuální deviace, ztráta lidství - jedno jde s druhým. Zlo plodí zlo. Za zmínku stojí úžasná práce s barvami. Geniální je rovněž kamera, jejíž povolný pohyb od detailů, k celkům, z detailů na detaily, nebo celků na detaily atd. mě dováděl k šílenství. A pokud někdo má problém s homosexualitou Viscontiho a myslí si, že se to projevuje na jeho nechuti k filmu, tak by možná bylo fér, kdyby se jedinec upřímně zamyslel nad vlastní orientací :) (23.08.2010)

Jedno ze základních děl italské kinematografie...brilantní film o morálním úpadku a zániku vyšších společenských vrstev, tedy elit. Monumentální - a přesto komorní Viscontiho filmové podobenství dekadentního věku první poloviny 20. století, nástupu nacismu coby hnací civilizační síly se silně destruktivním kulturním a sociálním přesahem, mezní situaci novodobých západních dějin, kdy duchovní i morální úpadek postihuje všechny - elity i obyčejné lidi... Symbolické kabaretní německy zpívané kuplety, při jejichž interpretaci mrazí, defilé oněch ,,plavovlasých bestií, o kterých mluvil už Nietzsche, ona tíha zmaru a nihilismu doby, rozpadu hodnot a tance smrtky s kosou... Obnažená primární lidská touha po moci, dominanci a penězích, paušální ilustrování schémat manipulace, intrik a sebeprosazování se... Hodně mi ale vadila italština ve filmu, který se odehrává v Německu a popisuje počátek pádu německého šlechtického rodu. Nejexpresivnější pak byly paradoxně německy zpívané kabaretní vstupy... Dobově příznačná je interpretace totalitní (fašistické) moci coby perverzně motivovaného jednání se sexuálním podtextem (což se v levicově orientovaných poválečných uměleckých kruzích Itálie objevovalo coby nepsaný úzus...vzpomeňme na Pasoliniho...) Silný, byť poněkud akademicky chladně působící film... (15.01.2008)

Další výpravný Viscontiho návrat do minulosti, kde asistuje u úpadku starých elit - tentokrát zaznamenává rozklad bohaté rodiny Essenbecků, německých průmyslníků, která v průběhu let 1933-34 podlehne temné síle vítězného fašismu. Po ostranění nestora rodu a útěku jeho antifašisticky smýšlejícího nástupce do exilu jsou zbylí rodinní příslušníci ovládáni touhou po moci a majetku a stávají se snadnou kořistí manipulátora a našeptávače, esesáka Aschenbacha coby symbolu nových pořádků. Bohužel tak jako i jinde se Visconti nechává strhnout k zobrazování dekadence a oblíbených sexuálních úchylek na úkor přesvědčivosti jeho postav a příběhu. Tam, kde jsou slavné československé snímky na totožné téma Spalovač mrtvol a Obchod na korze znepokojivé a mimořádně silné, protože vycházejí z hluboké znalosti tehdejších poměrů a chápání historických procesů, se Viscontimu daří vytvořit maximálně křiklavě barevný plakát, který působí uměle a nuceně. Rozvratná démonická Aschenbachova snaha vážně nedává smysl, bez problémů by si ochočil i starého pána, navíc německý kancléř měl k velkoprůmyslníkům mimořádně vstřícný vztah, obě strany se potřebovaly a vhodně doplňovaly. Ano, Röhm byl homosexuál, ale to jeho mocenskou pozici výrazně oslabovalo a rozhodně to neznamená, že by se setkání velení SA měnilo v homosexuální orgie. Atmosféru, kterou chce Visconti spojovat s Hitlerovým režimem, by mnohem spíš nalezl v kabaretech a luxusních bordelech Výmarské republiky. Pro nacismus bylo naopak typické volání po návratu ke starým cnostem a až na výjimky, jako bylo Göringovo požitkářství a Goebblesovo sukničkářství, působili nacističtí pohlaváři jako příkladní maloměšťáci a podobně vypadala i nacistická ideologie. Viscontiho přehlídka úpadku, animálních instinktů a pokřivených charakterů ve mně sice sympatie nevyvolala, na druhou stranu měl ale režisér řemeslo v malíčku, využíval kvalitní herce a nenudil. Nenaštval mě tak, abych musel jít pod tři hvězdičky, jakkoliv bez prvků teatrálnosti, patosu a barvotiskovosti by se mně nadělovaly o poznání líp. Celkový dojem: 55 %. (10.05.2017)

Podívala jsem se na druhý film Luchina Viscontiho. Ač je to bezesporu režisérská legenda, mě jeho filmy nijak nechytly. U Soumraku bohů je navíc příšerná délka, která mi teda vůbec nesedí. Herce můžu bezpochyby pochválit, třeba takový Martin byl zahrán tak, že mi byl opravdu dokonale nesympatický. Luchino Visconti také odvedl skvělou práci a dokázal nám ukázat období předválečného Německa i povahy lidí a dokonale to propojit jak obrazově, tak hudbou, ale co s tím vším, když se člověk u filmu dvě a půl hodiny nudí? Proto nemůžu hodnotit výše. (16.06.2013)

Helmut Berger se stal jedním z nejhnusnějších a nejúchylnějších mužů filmového plàtna. Je velká škoda, že Visconti nenašel sílu a film neprostříhal. Minimálně půl hodiny mohlo zmizet a snímek by získal na dynamičnosti i napětí. Scénář je skvostný a závěrečné čekaní na Fridrichovu akci je dokonalé po všech stránkách. (16.06.2020)