Il gattopardo
Le Guépard
Gepard
The Leopard
The Leopard
The Leopard
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Burt Lancaster, Claudia Cardinale, Alain Delon, Paolo Stoppa, Rina Morelli, Romolo Valli, Pierre Clémenti, Terence Hill, Giuliano Gemma, Evelyn Stewart (více)Obsahy(1)
Film Gepard (1963), adaptace románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy, nás zavede na Sicílii 19. století. Na pozadí bouřlivých událostí let 1860-61, kdy ostrov dobyla Garibaldiho revoluční vojska, vypráví o šlechtickém rodu Salinů - který měl ve svém znaku právě geparda. Konfrontuje odcházející svět hrdé, ale konzervativní šlechty a nových, nastupujících společenských vrstev s poněkud rozdílnými hodnotami i morálkou. Ve filmu, který získal Zlatou palmu na MFF v Cannes v roce 1963, zářili Burt Lancaster, Claudia Cardinaleová či Alain Delon. Viscontiho film je velkorysou podívanou glosující společenské změny - a je velkorysý i svou délkou: tu však vyváží vynikající umělecký zážitek, kde se mistrovská režie spojuje s neméně výbornými hereckými výkony, kamerou, kostýmy (Piero Tosi nominován na Oscara) i výpravou a hudbou (Nino Rota). (oficiální text distributora)
(více)Videa (3)
Recenze (122)
Sklamanie. Pozerat, ako sa 3 hodiny zabáva šľachta, bez nejakých dramatických prvkov, bez ztraty blízkych, bez nejakých bankrotov či dejových zvratov, je ztrata času. Ani spracovanie nie je silnou stránkou snímku. Ak očakávate, ako sa Sicília mení v porevolučných rokoch, nedočkáte sa. Okrem problémikov so svatbou jedného synovca a dosadením miest do novozniknutých politických miestečiek sa v ňom nič podstatné nedeje. A s 3 hodinami je to takmer utrpenie. Film má určite aj svoje klady, ale tie sa príbehu netýkajú. Jedným z nich je Lancaster, ktorý vedel postave vtisnúť na jednej strane horúcu sicílsku krv, na druhej vznešenosť a šarm šľachtica. No a nesmieme zabudnúť na krásnu a zvodnú Claudiu Cardinalovú. Bohužiaľ, menšia rola Hilla nijako nezaujme. Hodnotenie: 50% ()
Je veľmi ťažké opísať dojmy po takom hlbokom zážitku. Silný umelecký dojem, očarenie krásou, krajinou, mladosťou, samotným filmovým majstrovstvom, či skvelou hudbou Nina Rotu (popretkávanou Verdim), je samo o sebe prijateľným dôvodom na dobré hodnotenie, ale to by mi nestačilo. Film musí mať dobrý príbeh, a tento má v sebe niečo oveľa viac: nadčasovú pravdu, poučenie, realitu a hlbokú životnú múdrosť, ktorá sa postupne odhaľuje vnímavému divákovi a utvrdzuje ho v presvedčení, že dozrievanie k pokore pred Bohom je zároveň jedinou a vzácnou nádejou a východiskom... A to sa nevidí tak často! Som obohatená, a zaraďujem Geparda do svojho zoznamu výnimočných filmov. ()
Píše se rok 1860 a na Sicílii se vyloďují Garibaldiho oddíly. Lid povstává proti nenáviděným Bourbonům a povstání se šíří jako požár. Do vily Salina poblíž Palerma, kde žije se svou rodinou kníže Fabrizzio, dochází poplašné zprávy, což ovšem nebrání knížeti, aby si po večeři nezajel do města za prostitutkou Mariankou. Jeho synovec, hezký a lehkomyslný Tancredi Falconeri, kterého má kníže raději než své syny, se rozhodne přidat k povstalcům a odjede. Boje se brzy rozhoří i v samotném Palermu, kde se bojuje o každý dům, každou barikádu. Povstalci zvítězili a Salinové vše přečkali bez pohromy. Pouze Tancredi byl v bojích zraněn, ale vzápětí za statečnost povýšen do hodnosti kapitána. Proto může rodina jako každý rok vyrazit na letní byt v Donnafugaty. Tady se Tancredi seznámí s krásnou Angelikou, dcerou zbohatlíka Calodera Sedara, a okamžitě se do ní zamiluje. Rozhodne se poprosit knížete, aby mu zprostředkoval sňatek, což se velmi dotkne komtesy Concetty, která pohledného mladého důstojníka také miluje. Historická freska, kterou v roce 1962 natočil podle stejnojmenného románu Guiseppa Tomasiho di Lampedusy slavný režisér Luchino Visconti (Vášeň, Rocco a jeho bratři, Soumrak bohů) patří k nejvýznamnějším italským filmům šedesátých let a je právem počítána do zlatého fondu světové kinematografie. V hlavních rolích se představí hollywoodská hvězda Burt Lancaster (Ostrov Dr. Moreaua, Odtud až na věčnost, Pole snů) jako Don Fabrizio - kníže ze Saliny, Alain Delon (Tři muži na zabití, Zorro, Povídka o policajtovi) jako Tancredi a Claudia Cardinale (Dárek, Tenkrát na Západě, Bubovo děvče) jako Angelica. V dalších rolích se objeví Paolo Stoppa (Rocco a jeho bratři, Tenkrát na Západě, Boccaccio 70) jako Calogero Sedara, Rina Morelliová (Krásný Antonio, Dobrodružství Salvatora Rosy) jako kněžna Maria Stella, Romolo Valli (Bobby Deerfield, Smrt v Benátkách) jako otec Pirrone a v roli Cavriaghiho uvidíte mladého Maria Girottiho, který si později začal říkat Terence Hill a proslavil se především jako partner Buda Spencera v dlouhé řadě dobrodružných komedií plných honiček a rvaček. ()
Nádherný film...jenom ne pro mne. 1) Barvitá vizuálně opulentní freska z konce risorgimenta mě neuchvátila, ba co dím, ani nijak nezaujala._____ 2) Připadal jsem si spíš jako na studentské schůzi z doby národního obrození. Použitý jazyk, deklamace herců, melodramatická hudba a bakelitový Alain Delon mě fakt neoslovili._____ 3) Abychom si rozuměli: neříkám, že je film nekvalitní. Prostě je jen pro jinak naladěného diváka, než jsem já._____ 4) Shadwellův koment*** mě pobavil víc, než celé umělecké dílo. ()
Filmový styl může být ospravedlněn cirka čtverým: funkcí denotativní, expresivní, dekorativní a/nebo symbolickou. 1, Denotativní funkce je velice prostá, ale nesmírně důležitá: zprostředkovává informace, které potřebujeme vědět, abychom porozuměli dramatickému dění. Kupříkladu práce kamery každou scénu určitým způsobem denotuje a představuje její obsah. Takových stylistických prostředků využívá Gepard, a chtělo by se říct bohužel, v maximální možné míře. Převládají na úkor ostatních. Třeba válečné půtky Visconti nezvládá a víceméně je záběruje podle odživotněného, strojového algoritmu. Souvisí to s angažovaností a s důrazem na obsah jako takový na úkor expresivity a jakéhokoliv múzického vyjadřování. Ona angažovanost ale nemusí být vnímána automaticky negativně, takový Václav Bělohradský by ji jistě posvětil jako opozici vůči netečnému, homogenizovaného umění. Přesto konstatuji, že Visconti se v Gepardovi částečně oddálil od postneorealistická generace (Antonioni, Pasolini, Ferreri) a od svého pozdějšího opusu Smrt v Benátkách, a naopak přimkl k rukopisu Leoneho, Coppoli nebo Leana. 2, Druhou funkcí filmového stylu je funkce expresivní, kterou chápeme jednoduše jako prostředek ke zvýraznění expresivních prvků konkrétní scény či jako něco, co scéně dodá expresivní rozměr. Typickým příkladem druhého případu je hudba, která dokáže ukázat expresivní hodnoty, které nejsou obsaženy v dramatickém dění jako takovém. Nebo když nějaká postava utíká a my dění sledujeme z jejího úhlu pohledu. Problém je, že Gepard preferuje ostrovní uzavřenost, chtělo by se říct (nejen geografickou) omezenost (Sicílie = Británie), a nesnaží se s divákem moc komunikovat a analogicky s tím omezuje i expresivní funkci. Kdyby se vypnula kamera, zobrazované události by jistě i bez ni v klidu pokračovaly ke svému konci. Visconti tady vynikl ve vytváření často zbytečných postav, které odmítají opustit rám obrazu a neustále se do něj cpou, přestože nemají nic extra zajímavého na srdci. Ztotožnění nepřichází v úvahu, snad jen přemístit se od jednotlivce k mase po vzoru Křižníku Potěmkina. 3, Třetí funkcí je funkce dekorativní. Tím se míní to, že styl si vyvine svůj vlastní strukturu, která je nezávislá na dramatickém dění či z něj nemusí přímo vycházet. U Geparda se setkáme s takovou sérií záběrů pouze na začátku při titulcích, kdy nám kamera nabízí jednotlivé záběry na honosný dům, které v jistém smyslu skutečně mají za úkol popsat prostor dané scény. Pochopitelně, na jisté rovině má tento postup ryze denotativní funkci. Přesto jde o strukturu, o dekorativní funkci, kterou se Visconti snažil vytvořit jakousi paměťovou schránku či databázi možných konfigurací místa, kterou pak používá znova a znova v různých variacích, ale už s postavami. Mimo začátku se Gepard o nic takového ale nesnaží a většinu záběrů motivuje, jak řečeno, denotativní funkcí. Přesto bych zmínil ještě návaznost scén a střih, který má k funkci dekorativní ze všech čtyř jmenovaných nejblíže. Visconti se na první pohled v rámci jednotlivých scén a sekvencí neláme hlavu se spojováním záběrů. Samozřejmě, udržuje jejich logickou kontinuální návaznost, ale svým způsobem jimi supluje jakési bezčasí a nepřístupnost oné aristokratické rodiny, která si žije svým vlastním životem, zatímco divák postává v rohu místnosti a do jejího klevetění se přímo zapojit nemůže. Visconti evidentně moc dobře věděl, co dělá, problém je, že většina režisérů by se vydala trochu jiným směrem a tyhle směry člověk navyklý na jisté filmové normy marně očekává. 4, Čtvrtou a poslední funkcí je funkce symbolická, kdy určitým motivům přisoudíme abstraktní platnost: rozsáhlý tematický či konceptuální účel. Tato funkce je spíše vzácností. Klasickým příkladem by bylo stavění herců do určitých poloh v prostoru. Například když někdo zaujme polohu ukřižovaného Ježíše. V Gepardovi lze hovořit o obrazu přeměn a nedobrovolném připojování k Itálii, do jisté míry představované mladíkem (Alain Delon), který slouží jako anonc Novověku Sicílie. () (méně) (více)
Galerie (96)
Photo © Twentieth Century-Fox Film Corporation
Zajímavosti (18)
- I když měl Visconti s Delonem velmi přátelský vztah, Delon se stával často terčem režisérovi zloby, kterou Visconti při jedné příležitosti využil k tomu, aby Delona ponížil před celým štábem tím, že zkritizoval jeho herecké umění. (theSaint)
- Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Nachází se v kategorii filmů, které jsou významné svou uměleckou hodnotou. (gjjm)
Související novinky
Vzkříšené studio Titanus chystá pokračování Phenomeny
Pokud jste fanoušky klasické italské kinematografie a máte něco nakoukáno, možná si vybavíte i logo legendárního studia Titanus. Tato produkční a distribuční společnost byla založena už v roce 1904… (více)
Reklama