Gepard

Jedna společenská vrstva končí a nahrazuje ji jiná. Gepard je pokusem o zachycení pocitů zmaru, pomíjivosti, zbytečnosti... a docela se mu to daří. Problém je, koukat na to tři a půl hodiny. To je vážně neúnosné. Všichni tu říkají, jak Visconti maluje kamerou, ale to je prostě tak nějak to poslední, co od filmu žádám. Pro mě je důležitá zajímavost námětu, zpracování, dobrý scénář, nějaká výpovědní hodnota. Gepard se vleče dlouho, líně, pořád se tam nic neděje - příkladem budiž asi čtyřicetiminutová scéna z bálu, kde se neděje vážně nic jiného, než že tam dámy v krásných robách a pánové ve slušivých oblecích tančí. Nebaví mě na to koukat, ať si Luchino maluje jak chce. Od filmu vyžaduju, aby když klapka zakřičí "Akce!", tak aby tam nějaká akce proběhla.. (16.05.2008)

Nástup buržoazie, soumrak aristokracie. Buržoazie je sice směšná, ale vyhrává, protože má božskou CC. Ale i odcházející vznešená aristokracie má eso v rukávu - dravého boha AD. A když se CC (lid) spojí s AD (šlechta), vznikne dokonalý základ nové Itálie. Gepard je vlastně kýč, směsice nádherných patetických obrazů doprovázených přepálenou melodramatickou hudbou, okořeněná politickými dialogy. Příjemně se na to dívá, protože tu není nic zašifrované, vše je vyjádřeno naprosto jasně a bez metafory, a divák se jen může kochat všudypřítomnou krásou obrazu i hereckého obsazení. Lovy, plesy, a občas tu tam nějaká ta revoluce. Gepard je tak trochu ekvivalent uklidňujících smyček s hrajícími si kočičkami nebo ohněm v krbu. Historie, jak ji chceme vidět, bez ostrých hran, bez dějinných hrůz, historie, připomínající staré dobré časy, které vlastně nikdy nebyly... (14.11.2020)

Gepard patri k tomu druhu filmu, ktere nejsou nijak dechberouci a neposadi vas takrikajic na vase pozadi, ovsem oplyvaji jistou vnitrni poetikou a ac zdanlive bez silneho pribehu a jasneho poselstvi, zamysli se nad slozitosti a pomijivosti zivota. Nad povrchnosti a kratkozrakosti jednech, nadhledu a rozhledu druhych. Nad sladkosti mladi a smutkem stari. Tedy nad zivotem jaky je nejen na Sicilii... (21.02.2004)

Úžasná, úchvatná historická freska! Jen jsem zíral a zíral, vychutnával si opulentní vizuální lahůdku a hltal každé slovo… Děj zasazen na Sicílii cca po roce 1861, tedy do období počátků sjednocování Itálie. Šlechetný aristokrat, kníže Salina, jeho synovec Tancredi, který plave s proudem, zbohatlík Sedara a jeho půvabná dcera... Nádherně přiblížený život na Sicílii té doby. Vrcholem je sekvence přepychového plesu, která je sama o sobě uměleckým dílem. Závěr, kdy kníže pokleká na špinavé ulici před Nejsv. Svátostí a všudypřítomná symbolika umírání, jsou mimořádné.  Uměleckou kvalitou se tomuto filmu vyrovná snad jen Končalovského „Šlechtické hnízdo“, jehož neobyčejná působivost je dána kratší, standardní stopáží. (01.09.2022)

Předlohu Giuseppe Tomasi di Lampedusy považuji za nejlepší historický román vůbec a film se jí naštěstí pevně drží. Mám ráda i ostatní Viscontiho snímky – obzvlášť Rocca – ale Geparda považuji za jeho vrcholné dílo. V hlavních rolích jsou nádherné lokace, detaily dovedené k dokonalosti - kostýmy počínaje a hudbou konče - virtuozita hromadných scén a citlivost těch ostatních. A pak jsou tu herci: vznešený Burt Lancaster (kníže ze Saliny), živočišný Alain Delon (Tancredi Falconeri), krásná Claudia Cardinale (Angelica Sedàra), temperamentní Serge Reggiani (don Ciccio Tumeo), distingovaná Rina Morelli (kněžna ze Saliny), slizký Paolo Stoppa (don Calogero Sedàra), mladý Mario Girotti (hrabě Cavriaghi), zásadový Romolo Valli (otec Pirrone). Film skvělý jako doušek sicilského vína ve stínu oliv po parném letním dni. (28.03.2011)