Gepard

Sledovať Viscontiho filmy je ako participovať na nejakej bohoslužbe. Tak ako nejaká omša ani ony nepostrádajú hĺbku, vážnosť, zmyslové bohatstvo, opulentnosť formy, teatrálnosť akcie, veľavravnosť odmlky a sumu emócií bublajúcu pod pokrievkou monotónnosti a znavujúcej dĺžky. V "Gepardovi" sa Visconti konečne oslobodzuje od neorealizmu a zároveň zvysoka kašle na Novú vlnu, aby v plnej paráde predviedol svoj delikátny, subjektívno-realistický štýl, veľkolepý i v komornejšom rámci. Visconti sa rozhodol položiť neviditeľné ťažisko na bálovú scénu, ktorú rozvinul do neuveriteľných 45 minút. Táto kapitola môže byť šialene nudná, pokiaľ nie sme fascinovaní jednotou času a priestoru a pokiaľ odmietneme akceptovať fakt, že ide o púhy vyjadrovací prostriedok. Celý ten aristokratický balast by sa mohol zdať zbytočný, otravný a nudný. Lenže to nie je len aristokratický balast. Samotný príbeh z obdobia druhého rokoka, ktorý sa zaoberá problémami istej spoločenskej vrstvy obdobia druhého rokoka by nebol k ničomu. V "Gepardovi" nie je len trvale platné poznanie, že "ak má ostať všetko po starom, je potrebná zmena", ale i kvantum rozmanitých, najmä estetických vibrácií, ktorých zásluhou je obsah povýšený na umeleckú formu. "Gepard" je pre mňa prototypom kultivovaného historického veľkofilmu, ku ktorému sa dostal najbližšie iba ak Martin Scorsese vo "Veku nevinnosti". Afektovane komerčná "Kleopatra" (božská Liz láskavo prepáči) z toho istého roku môže len slepo závidieť. (24.05.2005)

Gepard patri k tomu druhu filmu, ktere nejsou nijak dechberouci a neposadi vas takrikajic na vase pozadi, ovsem oplyvaji jistou vnitrni poetikou a ac zdanlive bez silneho pribehu a jasneho poselstvi, zamysli se nad slozitosti a pomijivosti zivota. Nad povrchnosti a kratkozrakosti jednech, nadhledu a rozhledu druhych. Nad sladkosti mladi a smutkem stari. Tedy nad zivotem jaky je nejen na Sicilii... (21.02.2004)

Velkolepý a skutečně krásně nasnímaný film, který má úchvatné barvy, jež nebyly pro italskou kinematografii tak typické a přitom jí tolik slušely. Není to ale přitom velké drama, je to pořád drama lidské, kdy je zaměřeno na jednotlivé postavy a na tom, jak se mění jejich osudy a jak se musejí oni sami měnit. (04.05.2015)

Italské dějiny samy o sobě jsou pro mne španělskou vesnicí, natož pak historie Sicílie. Takže jsem si před chvílí googlil, kdo to vlastně byl ten Garibaldi, a o co jim v tom filmu šlo. Vzhledem k množství dialogů na politická témata se sotva kdy dopracuji k tomu, aby se mi ten film opravdu líbil. Výborný je ovšem Burt Lancaster, kterému bych i věřil, že je rodilý Sicilan. Vizuálně zaujmou zejména kostýmy a krásná Claudia Cardinale (které je ve filmu ovšem relativně málo). (05.06.2013)

Jeden z mých životních omylů, kvůli kterému jsem začal mít rád film! Geparda jsem poprvé viděl jako asi devítiletý kluk. Pamatuju si, že jsem šel do kina v domnění, že budu hodinu a půl sledovat život kočkovité šelmy v africké divočině. Místo toho jsem po tři hodiny v úžasu sledoval pomalu se vlekoucí nádherné drama s Delonem a Claudií. Sice jsem tehdy poselství filmu nerozuměl a pokaždé, když film v místním kině promítaly, jsem šel znovu. Dostalo se mi krásné odměny. Prostě film, na který si z dětsví pamatuju, jak mě uchvátil svojí nádherou. (03.08.2008)