Gepard

Filmový styl může být ospravedlněn cirka čtverým: funkcí denotativní, expresivní, dekorativní a/nebo symbolickou. 1, Denotativní funkce je velice prostá, ale nesmírně důležitá: zprostředkovává informace, které potřebujeme vědět, abychom porozuměli dramatickému dění. Kupříkladu práce kamery každou scénu určitým způsobem denotuje a představuje její obsah. Takových stylistických prostředků využívá Gepard, a chtělo by se říct bohužel, v maximální možné míře. Převládají na úkor ostatních. Třeba válečné půtky Visconti nezvládá a víceméně je záběruje podle odživotněného, strojového algoritmu. Souvisí to s angažovaností a s důrazem na obsah jako takový na úkor expresivity a jakéhokoliv múzického vyjadřování. Ona angažovanost ale nemusí být vnímána automaticky negativně, takový Václav Bělohradský by ji jistě posvětil jako opozici vůči netečnému, homogenizovaného umění. Přesto konstatuji, že Visconti se v Gepardovi částečně oddálil od postneorealistická generace (Antonioni, Pasolini, Ferreri) a od svého pozdějšího opusu Smrt v Benátkách, a naopak přimkl k rukopisu Leoneho, Coppoli nebo Leana. 2, Druhou funkcí filmového stylu je funkce expresivní, kterou chápeme jednoduše jako prostředek ke zvýraznění expresivních prvků konkrétní scény či jako něco, co scéně dodá expresivní rozměr. Typickým příkladem druhého případu je hudba, která dokáže ukázat expresivní hodnoty, které nejsou obsaženy v dramatickém dění jako takovém. Nebo když nějaká postava utíká a my dění sledujeme z jejího úhlu pohledu. Problém je, že Gepard preferuje ostrovní uzavřenost, chtělo by se říct (nejen geografickou) omezenost (Sicílie = Británie), a nesnaží se s divákem moc komunikovat a analogicky s tím omezuje i expresivní funkci. Kdyby se vypnula kamera, zobrazované události by jistě i bez ni v klidu pokračovaly ke svému konci. Visconti tady vynikl ve vytváření často zbytečných postav, které odmítají opustit rám obrazu a neustále se do něj cpou, přestože nemají nic extra zajímavého na srdci. Ztotožnění nepřichází v úvahu, snad jen přemístit se od jednotlivce k mase po vzoru Křižníku Potěmkina. 3, Třetí funkcí je funkce dekorativní. Tím se míní to, že styl si vyvine svůj vlastní strukturu, která je nezávislá na dramatickém dění či z něj nemusí přímo vycházet. U Geparda se setkáme s takovou sérií záběrů pouze na začátku při titulcích, kdy nám kamera nabízí jednotlivé záběry na honosný dům, které v jistém smyslu skutečně mají za úkol popsat prostor dané scény. Pochopitelně, na jisté rovině má tento postup ryze denotativní funkci. Přesto jde o strukturu, o dekorativní funkci, kterou se Visconti snažil vytvořit jakousi paměťovou schránku či databázi možných konfigurací místa, kterou pak používá znova a znova v různých variacích, ale už s postavami. Mimo začátku se Gepard o nic takového ale nesnaží a většinu záběrů motivuje, jak řečeno, denotativní funkcí. Přesto bych zmínil ještě návaznost scén a střih, který má k funkci dekorativní ze všech čtyř jmenovaných nejblíže. Visconti se na první pohled v rámci jednotlivých scén a sekvencí neláme hlavu se spojováním záběrů. Samozřejmě, udržuje jejich logickou kontinuální návaznost, ale svým způsobem jimi supluje jakési bezčasí a nepřístupnost oné aristokratické rodiny, která si žije svým vlastním životem, zatímco divák postává v rohu místnosti a do jejího klevetění se přímo zapojit nemůže. Visconti evidentně moc dobře věděl, co dělá, problém je, že většina režisérů by se vydala trochu jiným směrem a tyhle směry člověk navyklý na jisté filmové normy marně očekává. 4, Čtvrtou a poslední funkcí je funkce symbolická, kdy určitým motivům přisoudíme abstraktní platnost: rozsáhlý tematický či konceptuální účel. Tato funkce je spíše vzácností. Klasickým příkladem by bylo stavění herců do určitých poloh v prostoru. Například když někdo zaujme polohu ukřižovaného Ježíše. V Gepardovi lze hovořit o obrazu přeměn a nedobrovolném připojování k Itálii, do jisté míry představované mladíkem (Alain Delon), který slouží jako anonc Novověku Sicílie. (17.11.2008) (méně) (více)