Rodinný portrét

V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem. (11.05.2009)

Pro hodnocení Viscontiho filmů si musím dát načas. Stačí pár dnů po shlédnutí prozkoumat, jestli si na film ještě pamatuji. A já si na tento film pamatuji moc dobře. Nevybavím si každé slovo, ba ani každou scénu, ale vybavím si pocity, které ve mně vyvolává samotářství starého profesora kombinované s revolucionářstvím a odmítáním všeho nového a mladého. Proč, když jsou stáří a osamělost tak bezpečné? Co se profesorovi ze začátku zdá nepřijatelné, malicherné a naprosto cizí, v průběhu filmu to přijímá a na konci ty "naduté, hloupé a povrchní" lidi bere jako svou rodinu, protože pozná, že i ty špatné a opovrženíhodné vlastnosti ho mohou obohatit. (31.07.2008)

Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu. (31.07.2016)

Zdá se být až neuvěřitelné, že Visconti na konci své životní cesty, prakticky z invalidního vozítka, zestárlý, byl s to řídit a dokončit tento nesnadný "rytinový" rodinný film. Jeho vlastně trojí časová rovina (jednu reprezentuje ustálený způsob života stárnoucího vědce a pedagoga, druhou občasná retrospektiva, třetí vpád aristokratického mládí a jejich matky) je viditelně laděna autobiograficky. Muž na konci životní cesty, žijící v bublině bohatého, mohovitého osamění, krášleného veškerým dostupným komfortem, v starém historickém římském domě, jehož je majitelem; taková je výchozí situace. Do ní vtrhává mládí, které vlastně už mládím není a zkaženost, symbolizovaná rakouským "milencem na přeskáčku" v bohaté průmyslnické rodině; ovšem nejen jím. Profesorův dosavadní život se mění, aby se posléze vrátil do svého výchozího bodu, který je po takové proměně vším možným, jen ne původním bodem někdejší rezignace na život. Působivý Viscontiho vhled do vrcholícího konzumismu "zlatého věku" poválečné Evropy odhaluje nastupující vnitřní prázdnotu a v ledasčems jakoby buď uvozoval, nebo předcházel postmodernu. Lancastrův špičkový výkon je pro mne zajímavým způsobem doplňován kreací opomíjené krasavice viscontiovských a pasoliniovských filmů Silvany Mangano a jejího nevšedního půvabu i typu zdánlivě odtažitého, chladného ženství. Kamera Pasqualina De Santis tento kontrast úpadku tzv. "vyšších" vrstev vmodelovává do ústřední místnosti profesorova bytu s patinou klasických starožitných interiérů, jejichž rázu vévodí stěna plná rodinných portrétů. A spouštěcím mechanismem vpádu do osamělého života stárnoucího intelektuála se stává zprvu odmítnutí a posléze koupě dalšího obrazu s rodinným námětem z XVIII. století, doby, stojící právě tak před velkým otřesem hodnot a ideálů, který je vtažitelný i pro dobu vzniku PORTRÉTU; obrazem, u nějž není jednoznačně jasné, zda jde o kopii, originál či padělek. Jako předtím i teď zůstanou jeho pojivem s vnějším světem hospodyně a její občasná pomocnice a čas od času opakované výpady profesorových agentů-obchodníků s obrazy. Existuje i nadčasovost, která povznáší - k zamyšlením, z nichž se nelze snadno vymanit, k zamyšlením, jež se silou mocí vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského života vůbec; k zamyšlením, která jsou právě tak nadčasová jako film, jenž je trvale zprostředkovává stále novým a novým generacím filmových diváků. (03.04.2008)

Vynikající film, jak svým obsahem, tak i formou, který je kritikou dekadentních vyvolených, dalo by se říci šlechtických kruhů. Profesor (dobrý Burt Lancaster) si užívá svého sklonku života osamocen uprostřed svého krásného umění. Náhoda, pak už i záměr a velká slušnost profesora způsobí násilný vpád dekadence, se kterou si neví rady a zpočátku se i bouří. Ale ne všechno má pouze jednu stranu. a tak se stává nedílnou součástí jeho života, stejně tak, jako krásné umění. Šlechtická rodina Brumonti si zde dává sraz v novém bytě milence hraběnky, u Konrada Huebela (Helmut Berger). Konrad je rozmazlený suverén, který si díky štědrosti hraběnky může dovolit jakýkoliv výstřelek. Udržuje si svou svobodu, nevázanost až zvrhlost v tom, jak konzumuje všechny tělesné požitky. Má ale také velmi vytříbený umělecký vkus, čímž velmi imponuje panu profesorovi. Samozřejmě hraběnka Marchesa Bianca Brumonti (dobrá Silvana Mangano), která prostřednictvím svého milence nasává radostnou mladost života, její herecké výkony k dosažení jejích cílů jsou velkolepé. Pak ještě hraběnčina dcera Lietta (Claudia Marsani) a rodinný přítel Stefano (Stefano Patrizi), kteří sdílí společné lože s Konradem. Hádky, rozbroje, povýšenost, vzájemná porozumění, okázalý patos a velká dávka dekadence. Nádherné dílo. (22.05.2011)